Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doučeným nadepsanému soudu dne 12. 2. 2026 domáhá po žalovaném zaplacení částky 10.147 Kč s příslušenstvím. Jedná se o dlužnou částku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností, Anonymizováno, , Anonymizováno, ´, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, .o. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným dne , datum, , a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (www., Anonymizováno, .cz), na základě, které byla žalovanému poskytnuta bezhotovostně převodem na účet částka 7.000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Částka 10.147 Kč se skládá z dlužné jistiny ve výši 7.000 Kč, z poplatku ve výši 2.939,88 Kč a z úroku ve výši 207,12 Kč. Žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě lustrace v ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhuje žalobkyně, aby tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu, která byla žalovanému doručena společně s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dne 18. 5. 2026 (pondělí, pracovní den dle § 49 odst. 4 o.s.ř. za použití § 57 odst. 2 o.s.ř.) nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.3. Dne 14. 7. 2026 se ve věci uskutečnilo jednání, ke kterému se nedostavila žalobkyně (tato svou neúčast omluvila) ani žalovaný, kterém bylo předvolání doručeno 22. 6. 2026 (pondělí, pracovní den dle § 49 odst.4 o.s.ř.) a při kterém soud provedl listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu, na základě, které se zavázala poskytnout žalovanému částku 7.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 36 % ročně do 30 dnů od odeslání finančních prostředků z úvěru úvěrovanému. Poplatek za sjednání úvěru činil 2.939,88 Kč. K žalobě byl doložen rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru obsahující parametry úvěru shodně se smlouvou o úvěru.5. Z potvrzení o provedení transakce vyplývá, že na účet žalovaného byla dne 8. 11. 2024 poskytnuta částka 7.000 Kč (skutečnost, že se jedná o bankovní účet žalovaného, byla ověřena dotazem na společnost , právnická osoba, .).6. Z dokumentu „ÚVĚRUSCHOPNOST KLIENTA K PŮJČCE Č. , Anonymizováno, “ soud zjistil, že žalovaný uvedl příjmy 20.204 Kč ze zaměstnání, výdaje 6.000 Kč, z toho 5.000 Kč náklady na bydlení, 1.000 Kč ostatní výdaje. Žalovaný neuvedl žádné splátky. Kontroly databází nejsou uvedeny s výsledky.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2026 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.8. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 1. 2026 včetně potvrzení o podání soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornila ho na možnost jejího soudního vymáhání.9. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu.10. Dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které mu byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 7.000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit poplatek za sjednání úvěru ve výši 2.939,88 Kč a úrok ve výši 36 % ročně, a to do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.11. Právní vztah vzniklý mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.12. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.13. Dle § 2395 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citované právní úpravy a dospěl k tomuto právnímu posouzení.18. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., § 1810 an. o. z., komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdkyně žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá přímo ze zákona o spotřebitelském úvěru, z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.19. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně nedoložila žádné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Pokud žalobkyně nebyla schopna plnit důkazní povinnost ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, musí soud konstatovat, že neunesla břemeno důkazní. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně lustrovala žalovaného v rejstřících či databázích, ani nesdělila, jak ji taková lustrace ovlivnila v rozhodnutí o tom, že je žalovaný dostatečně solventní. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud dle shora zjištěných informací v souvislostech poskytnutého úvěru dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaný schopen splácet sjednaný peněžní závazek.20. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 7.000 Kč, přičemž žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 7.000 Kč. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. (odst. I. výroku)21. Z důvodů právního posouzení této věci se soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. (odst. II. výroku)22. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně z ustanovení § 14b, když žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku 400 Kč. Zástupkyni žalobkyně by v této sazbě při plném úspěchu náležela odměna za celkem , hodnota, úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 1.200 Kč (3x 400 Kč) a režijní paušál ve výši 300 Kč (3x100 Kč). Soud by při plném úspěchu přiznal žalobkyni na nákladech právního zastoupení celkem částku ve výši 1.500 Kč, kdy i se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1.000 Kč by se takto jednalo celkem o částku 2.500 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 12.171,26 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 7.000 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 57 %, v rozsahu 43 % úspěšná nebyla. Úspěch žalobkyně pak spočívá v 14 % a náleží jí náhrada nákladů řízení ve výši 350 Kč. (odst. III. výroku)23. Soud zavázal žalovaného k plnění v zákonné lhůtě, když pro stanovení jiné lhůty (popřípadě plnění ve splátkách) nebyly shledány zákonné podmínky (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a náklady řízení budou zaplaceny k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.)