Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným nadepsanému soudu dne 30. 12. 2025 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 11.457 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 11.457 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, na internetových stránkách www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10.000 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jeho bankovní účet. Žalovaný se dostal do prodlení s vrácením úvěru, kdy na dlužnou částku neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a rovněž nedoložila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žádných důkazů. Žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neměl její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu, která mu byla doručena současně se žalobou do vlastních rukou dne 20. 5. 2026, nevyjádřil.3. Dne 23. 7. 2026 se uskutečnilo jednání, ke kterému se přes řádné předvolání nedostavila žalobkyně (tato svou účast omluvila) a dostavil se žalovaný, který uvedl, že částku 10.000 Kč od žalobkyně obdržel; v době, kdy žádal o půjčku, byl nezaměstnaný a poskytovatel úvěru po něm požadoval pouze výpis z účtu, avšak nepamatuje si, za jaké období, ničeho dalšího po žalovaném nebylo požadováno. Žalovaný uvedl, že je momentálně nezaměstnaný a že dluh je schopen zaplatit do tří měsíců. Na jednání soud provedl listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, vyplývá, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo prostřednictvím prostředků komunikace na dálku k uzavření ujednání, ve kterém se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem ve výši 279,83 % ročně.5. Z potvrzení o finančních transakcích a z výpisu z bankovního účtu vyplývá, že na účet žalovaného byla dne 6. 3. 2025 poskytnuta částka 10.000 Kč (skutečnost, že se jedná o bankovní účet žalovaného, byla ověřena dotazem na společnost , právnická osoba, .).6. Z upomínky ze dne 11. 4. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě částky 552 Kč. Z upomínky ze dne 14. 5. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě částky 11.587 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně dodatku a příloh, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2025 vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.8. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 9. 2025 včetně potvrzení o podání zásilky soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů a upozornil ho na možnost jejího soudního vymáhání.9. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne , datum, za použití prostředků komunikace na dálku s žalovaným ujednání, ve kterém se zavázal poskytnout žalovanému částku 10.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku včetně úroku vrátit. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni.10. Právní vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.12. Dle § 2395 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Soud je dle zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru a rovněž dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak dříve uváděla právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.).17. Soud posoudil skutkový stav podle citované právní úpravy a judikatury, dospěl k tomuto právnímu posouzení.18. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10.000 Kč. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací získaných od spotřebitele a z jiných zdrojů. Žalobkyně však soudu nedoložila, že k takovému posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo. Pokud žalobkyně nebyla schopna plnit důkazní povinnost ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, musí soud konstatovat, že neunesla břemeno důkazní. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dle obsahu spisu spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva neplatná. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně je absolutně neplatná, neboť nebylo doloženo, že by poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného.19. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. V daném případě smlouvy o spotřebitelském úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 10.000 Kč, přičemž žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 10.000 Kč. (odst. I. výroku)20. Soud z důvodu zastávaného právního názoru žalobu ve zbývající části zamítl a to včetně zákonného úroku z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. (odst. II. výroku)21. Žalovaný uvedl, že je částku 10.000 Kč schopen splatit do 3 měsíců, kdy je momentálně nezaměstnaný, nemá stálé bydlení a má ještě jeden dluh. Soud může dle § 160 o. s. ř. určit lhůtu plnění delší než do tří dnů od právní moci rozsudku, nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. V souladu s uvedeným ustanovením soud vyhověl žádosti žalovaného a určil lhůtu k plnění, kterou považoval za přiměřenou jak vůči žalovanému (kterému je dána dostatečná lhůta pro splacení dlužné částky), tak vůči žalobkyni (které tak bude dlužná částka splacena do 3 měsíců). Soud neměl důvod nevěřit tomuto tvrzení žalovaného i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je ekonomicky silný subjekt zabývající se obchodováním s pohledávkami a jejich vymáháním, vzniklých zejména ze spotřebitelských úvěrů poskytovaných nebankovními subjekty využívajících ekonomické negramotnosti žadatelů o tzv. rychlý úvěr.22. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně z ustanovení § 14b, když žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 400 Kč. Zástupci žalobkyně by náležela odměna za celkem , hodnota, úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 1.200 Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč (3x100 Kč), soudní poplatek 1.000 Kč, kdy by se při plném úspěchu jednalo celkem o částku 2.500 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 13.095,50 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 10.000 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 76 %, v rozsahu 24 % úspěšná nebyla. Úspěch žalobkyně pak spočívá v 52 % a náleží jí náhrada nákladů řízení ve výši 1.300 Kč.23. Soud stanovil s ohledem na přiznanou výši nákladů řízení, lhůtu jejich splatnosti podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a náklady řízení budou zaplaceny k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř.