20 C 294/2015-494 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu 26. 1. 2015 domáhala zrušení práva společného nájmu bytu specifikovaného shora ve výroku rozsudku a určení, že výlučnou nájemkyní bytu je žalobkyně. Žalobu odůvodnila tím, že manželství uzavřené mezi účastníky 23. 3. 1985 bylo pravomocně rozvedeno dne 20. 1. 2012. Žalovaný se dne 4. 3. 1996 stal na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 4 C 336/9516 nájemcem předmětného bytu. V roce 1999 žalobkyně a žalovaný obnovili za stále trvajícího manželství společné soužití, což stvrdili mimo jiné i společným podpisem smlouvy o členském podílu v Bytovém družstvu [ulice a číslo], a stali se tak společnými členy družstva. Družstvo uzavřelo dne 21. 10. 2012 s Městskou částí [obec a číslo] kupní a zástavní smlouvu na zakoupení bytového domu [adresa], výše členského podílu byla stanovena na částku 157.498,80 Kč a tato částka byla již zaplacena. Společné soužití manželů trvalo až do roku 2011, a to v domě ve [anonymizováno], kam se žalovaný s žalobkyní odstěhovali. Manželství účastníků bylo rozvedeno pravomocně k 20. 1. 2012, žaloba na vypořádání společného jmění manželů byla podána k 16. 1. 2015, společný nájem tedy nezanikl na základě zákonné fikce a dodnes trvá. Byt je aktuálně neobývaný. Žalobkyně hradí po celou dobu všechny platby spojené s nájmem předmětného bytu, děti účastníků jsou již zletilé a bytové družstvo jako pronajímatel své stanovisko odmítlo sdělit (z jeho vyjádření plyne, že jeho hlavním zájmem je po skončení tohoto řízení především převod předmětného bytu do osobního vlastnictví). Předmětný byt původně patřil matce žalobkyně, žalovaný tak má na jeho získání podíl zcela minimální, plynoucí pouze z toho, že byt po nějakou dobu užíval. Podíl na rozvratu manželství je jednoznačně na straně žalovaného. Veškerou režii předmětného bytu zajišťovala a do dnešního dne zajišťuje žalobkyně, naproti tomu žalovaný bydlí po známých a je zcela bez prostředků, proto je zde důvodná obava, že by nebyl schopen vypořádat podíl žalobkyně, ale ani hradit náklady spojené s předmětným bytem. 2. Žalovaný požadoval žalobu zamítnout, neboť dle jeho názoru k danému bytu právo společného nájmu nevzniklo, případně určit žalovaného nájemcem bytu, pokud dojde k zrušení společného nájmu bytu. Účastníci byli manželé, od svatby žili v obecním bytě 3+1 na [část obce] spolu s [jméno] [příjmení], matkou žalobkyně, která byla nájemcem bytu. Matka žalobkyně v pozdější době trpěla omdléváním, padala na zem, bývala chvíli v bezvědomí, padala 2x – 3x za noc, což působilo nedobře na děti účastníků. [jméno] [příjmení], babička žalobkyně, bydlela v domě na [anonymizováno] v různých bytech, po jejím úmrtí přešlo v roce 1991 právo nájmu k bytu na matku žalobkyně. V roce 1993 se účastníci dohodli, že se žalovaný k matce žalobkyně do [anonymizováno] ulice nastěhuje, aby jí mohl být v jejích zdravotních problémech nápomocen, za cenu, že budou žít jako manželé odděleně. V roce 1994 matka žalobkyně zemřela a právo nájmu k bytu [číslo] v [anonymizováno] přešlo na žalovaného, který se stal jediným nájemcem tohoto bytu, protože v době přechodu nájmu s žalobkyní nežili spolu. Po smrti matky žalobkyně se účastníci dohodli, že budou i nadále žít odděleně. Po přechodu nájmu bydlel žalovaný stále v bytě na [anonymizováno] ulici sám, žalobkyně bydlela s dětmi v obecním bytu na [část obce], ke kterému jí náleželo právo nájmu (poté, co její matka byt trvale opustila, když se přestěhovala do [anonymizováno]). V době ujednání byl žalovaný přesvědčen, že společnou domácnost s žalovanou již v budoucnu neobnoví. Žalovaný do bytu na [část obce] docházel za dětmi, udržoval s nimi živý kontakt. V roce 2001 byla Městskou částí [obec a číslo] vyhlášena privatizace domu [adresa] v [anonymizováno] ulici, ve kterém se nachází předmětný byt, v témže roce bylo založeno Bytové družstvo [adresa žalovaného]. V roce 2002 družstvo bytový dům koupilo, tím se výlučné právo nájmu žalovaného změnilo na výlučné právo nájmu k družstevnímu bytu. V roce 2003 uzavřelo družstvo s uživateli bytů smlouvy o členském podílu, k této smlouvě byla přizvána i žalobkyně. V době změny nájmu bytu na nájem družstevního bytu spolu účastníci nežili, když později obnovili soužití, byl již k okamžiku obnovy soužití žalovaný uživatelem družstevního bytu, právo na přidělení družstevního bytu mu tedy nevzniklo, žalobkyně se proto stala jen společnou uživatelkou bytu a členkou družstva. Rozvodem manželství dne 20. 1. 2012 tak zaniklo právo společného nájmu bytu a výlučným nájemcem se stal opět žalovaný, který nabyl práva na nájem bytu před obnovením společného soužití. O nabytí bytu se zasloužil výlučně žalovaný, když byl výlučným nájemcem bytu, který se pak stal bytem družstevním, žalobkyni přibral do společného nájmu na základě obnovení společného soužití v pozdější době. Veškeré platby na předmětný byt platil až do roku 2014 žalovaný, platit je přestal, protože ho žalobkyně odstřihla od společného účtu. Žalovaný pracoval posledních 20 let jako správce nemovitostí účastníků bez nároku na plat, naproti tomu žalobkyně po narození 2 dětí účastníků již nikdy nepracovala, její péče o děti byla špatná. Byt se účastníci v roce 2003 rozhodli dále pronajmout, v září 2015 žalobkyně nájemníky z bytu vyhodila, od té doby je byt prázdný. Žalovaný má v tomto bytě odedávna hlášen trvalý pobyt. V podání z 27. 3. 2017 žalovaný uváděl, že účastníci společnou domácnost po roce 1993 již nikdy neobnovili, žili odděleně. Společnou domácností se přitom rozumí trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob, které společně uhrazují náklady na své potřeby. Žalovaný poskytoval žalobkyni výživné na děti, zajišťoval i její výživu, protože žalobkyně po ukončení druhé mateřské již nikde nepracovala, způsob koexistence rodiny však znaky společné domácnosti nikdy po roce 1993 nenaplňoval – účastníci nebydleli ve společném bytu, ani společně ve více bytech, žalovaný nepečoval o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.). Žalobkyně nikdy po roce 1993 neprojevila vůli žít spolu, ani žalovaný neměl nejmenší důvod měnit model soužití, který se po roce 1993 plně osvědčil. Právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází; pokud manželé spolu nežijí v okamžiku změny konkrétního bytu na byt družstevní, transformuje se nájemní smlouva výlučného nájemce bytu na nájemní smlouvu družstevního bytu. Účastníkům nevznikl společný nájem družstevního bytu ani na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 1. 2003, protože byt v době uzavření nájemní smlouvy nebyl právně volný, v důsledku čehož je smlouva ze dne 15. 1. 2003 absolutně neplatná, když ke dni jejího uzavření svědčilo k předmětnému bytu nájemní právo žalovanému. 3. Ve věci nejdříve rozhodl Okresní soudu Praha-východ rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 20 C 294/2015-225, kterým žalobě zcela vyhověl. Z provedeného dokazování uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný v roce 1999 obnovili společnou domácnost a došlo tak ke vzniku společného nájmu k předmětnému bytu. O odvolání proti rozsudku Okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 26 Co 268/2018-373 tak, že rozsudek soudu 1. stupně potvrdil. Krajský soud ve svém právním posouzení na rozdíl od Okresního soudu vycházel z dřívějšího občanského zákoníku - zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nicméně rozsudek soudu 1. stupně potvrdil jako věcně správný. Proti rozsudku Krajského soudu podal žalovaný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, č. j. 26 Cdo 2047/2019-408, tak že zrušil rozsudky Krajského i Okresního soudu a věc vrátil Okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudu 1. stupně i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávné právní posouzení spočívá dle rozsudku Nejvyššího soudu v tom, že soudy nižších stupňů nezohlednily, že v projednávané věci se jedná o případ, kdy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení tedy spočívá v tom, že soudy nižších stupňů nerozhodly v návaznosti na zrušení společného nájmu a určení výlučné nájemkyně předmětného bytu také o vyklizovací povinnosti a bytové náhradě, přičemž tyto výroky jsou výroky navazujícími na výrok o zrušení společného nájmu. S odkazem na konstantní judikaturu (rozsudek NS ČR 2Cdo 6/92 uveřejněný pod č. 28/193 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek 2 Cdo 10/92 z 21. 8. 1992 uveřejněný pod č. 29/ 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) že celkové pojetí úpravy zrušení společného nájmu bytu manželů podle ustanovení § 705 odst. 1 a § 705 odst. 2 věta druhá OZ a navazujícího ustanovení § 712 odst. 6 OZ jímž se soud řídí při rozhodování o povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě, vyplývá, že jde o jeden z případů