13 C 425/2018-765 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou domáhaly, aby soud určil, že žalobkyně 1) a žalobkyně 2), každá v rozsahu ideální ½ jsou spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc.č. st. 995, vše v k.ú. [obec] u [anonymizováno], [územní celek] (dále souhrnně i jen:„ předmětné pozemky“ a jednotlivě:„ předmětný pozemek parc.č. …“). Svou žalobu odůvodnily následovně. Na základě rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.5.2015, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28.7.2016, č.j. [číslo jednací], vydaných v restitučním řízení žalobkyň (dále i jen:„ restituční rozsudky“), bylo rozhodnuto, že žalobkyně jsou každá v rozsahu ideální ½ spoluvlastníky (mimo jiné) předmětných pozemků. Oba restituční rozsudky nabyly právní moci dne [datum], čímž se tedy žalobkyně staly podílovými spoluvlastníky všech předmětných pozemků, přičemž tyto pozemky nabyly originárním způsobem na základě rozhodnutí soudu. Vklad vlastnického práva žalobkyň k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí na základě restitučních rozsudků však nebyl proveden, jelikož katastrální úřad dospěl k závěru, že restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru nemovitosti dosud zapsáno, tedy pro žalované. Důvodem, proč je přitom nyní vlastnictví k předmětným pozemkům zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných je skutečnost, že povinná osoba Lesy České republiky, s.p., která byla účastníkem restitučního řízení, uzavřela v rozporu s ust. § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále i jen:„ zákon o půdě“) převodní smlouvy s žalovanými, případně jejich právními předchůdci. Tyto smlouvy jsou však pro rozpor s tímto kogentním ustanovením zákona absolutně neplatné. Ústavní soud ČR přitom v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] uvedl, že v případě, že katastrální úřad z výše uvedeného důvodu nezapíše na základě restitučních rozhodnutí vlastnické právo restituentů do katastru nemovitostí, mohou se restituenti, v tomto případě tedy žalobkyně, domáhat určení svého vlastnického práva určovací žalobou proti žalovaným - katastrálním vlastníkům, což tedy žalobkyně touto žalobou činí, přičemž z právě uvedeného je i zřejmé, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení. Je třeba zdůraznit, jak již bylo dříve judikováno v rozhodovací praxi Ústavního soudu CŘ, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Předmětné řízení by tedy mělo být v podstatě již jen nějakým procesním prostředkem, kterým se žalobkyně ve výsledku nezbytně musí domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Otázka případného nabytí vlastnického práva žalovanými na základě vydržení již z těchto důvodů musí být bezpředmětná. Bezpředmětná musí být i z toho samotného důvodu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyly žalobkyně na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, které má nutně jako každý způsob nabytí vlastnictví za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka. V replice k vyjádření žalovaných žalobkyně uvedly, že i když jsou názoru, že nabytí vlastnického práva na základě restitučních rozsudků je nabytím natolik privilegovaným, že má přednost před jakýmkoliv jiným nabytím, což je odůvodněno povahou restitučního nároku odstraňujícího křivdy z minulosti, je třeba uvést, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohli vydržet ani z toho důvodu, že museli mít minimálně pochybnosti, zda vlastníky předmětných nemovitostí skutečně jsou, jelikož v lokalitě [anonymizováno], kde se nacházejí předmětné pozemky, existovalo obecné povědomí o předmětném restitučním nároku žalobkyň, který zasahoval velkou část této lokality, přičemž pro prolomení dobré víry stačí právě pochybnost. Žalovaní také nepostupovali s náležitou opatrností, jelikož jim nic nebránilo, aby se obrátili na žalobkyni s dotazem, zda jsou jednotlivé předmětné pozemky předmětem restitučního řízení či nikoliv. 2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že ji neuznávají, přičemž svá vyjádření odůvodnili následovně (soud pro přehlednost a stručnost na tomto místě vyjádření všech jednotlivých žalovaných shrnuje, jelikož ta byla ve své argumentaci obdobná, soud rovněž pro přehlednost označuje žalované jejich původními čísly i přesto, že se v průběhu řízení někteří účastníci, kteří původně vystupovali na straně žalované, účastníky řízení býti přestali). Všichni žalovaní nabyli své vlastnické právo ke svým jednotlivým předmětným pozemkům vydržením (k tvrzením žalované 7) viz i dále). Jednotliví žalovaní i jejich právní předchůdci byli totiž vždy při nabývání předmětných pozemků, i po celou dobu co je drželi, v dobré víře, že jsou skutečnými vlastníky těchto pozemků. Žalovaní přitom nepochybují, že otázku případného vydržení předmětných pozemků je třeba v předmětném řízení řešit. Nelze totiž souhlasit s názorem žalobkyň, že by skutečnost, že žalobkyně měly nabýt předmětné pozemky na základě předmětných restitučních rozsudků, činila nabytí natolik privilegovaným, že by byla otázka vydržení bezpředmětná. Předmětné restituční rozsudky totiž nejsou a nemohou být závazné pro žalované, jelikož ti nebyli ani účastníky řízení, ve kterém byly vydány. Ač lze tedy souhlasit s tím, že restitučními rozsudky bylo pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích žalobkyň, je třeba říci, že tím bylo pravomocně rozhodnuto zjednodušeně řečeno o nároku vůči státu a nyní je třeba tento nárok poměřit s právy žalovaných. Ostatně právě v tomto smyslu se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], který žalobkyně poněkud dezinterpretují, když vyslovil, že právě v řízení předmětném se následně tedy musejí žalobkyně jako restituentky o své právo utkat s katastrálními vlastníky, tedy se žalovanými. Je přitom naprosto absurdní, aby v předmětném řízení žalovaní nemohli ničeho namítat. Jednotliví žalovaní pak rovněž podrobně uvedli, jak nabyli jednotlivé pozemky oni a jejich právní předchůdci (viz odst. 5 až 20 rozsudku). K argumentaci žalobkyň pak dále žalovaní uvedli, že není pravdou, že by v předmětné lokalitě [anonymizováno] bylo nějaké obecné povědomí o restitučním řízení týkající se žalobkyň a zcela jistě vůbec ne o tom, jaký je rozsah tohoto řízení a které pozemky jsou tímto řízením dotčeny a ohledně kterých je žalobkyněmi zažádáno o jejich vydání, když je třeba uvést, že takovéto povědomí neměly po značnou dobu ani žalobkyně, přičemž přímo o pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], ze kterého byly všechny předmětné pozemky vyděleny, nezažádaly dříve než v roce 2007. Z tohoto důvodu ani nedává smysl argumentace žalobkyň, že se na ně snad měli žalovaní obrátit s nějakým dotazem. Byly to naopak žalobkyně, které zcela nepochybně mohly žalované, kteří byli uvedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, upozornit na to, že jsou předmětné pozemky dotčeny jejich restitučním nárokem. Je třeba rovněž uvést, že původní převodce Lesy České republiky, s.p. svou dobrou víru posílil žádostí o lustraci pozemků, které zamýšlel převést na třetí osoby, ohledně případných restitučních nároků, přičemž příslušným pozemkovým úřadem byla v letech 1996 a 1999 vydána dvě negativní lustrační osvědčení. [jméno] žalovaní se pak o předmětném nároku žalobkyň dozvěděli až v souvislosti s katastrálním řízením v roce 2017, jehož výsledkem právě bylo, že katastrální úřad nezapsal vlastnické právo žalobkyň do katastru nemovitostí. Na tomto místě je třeba uvést, že ač žalovaná 7) na rozdíl od ostatních žalovaných výslovně neuvedla, že svůj předmětný pozemek vydržela, uvedla, že souhlasí s argumentací všech ostatních žalovaných a že svůj předmětný pozemek nabyla, či její právní předchůdci, v dobré víře a že na její straně, či na straně jejích právních předchůdců, nebylo žádné povědomí o jakémkoliv probíhajícím řízení a že svůj předmětný pozemek řádně užívala po celou dobu, a soud se proto i ohledně jejího předmětného pozemku parc. [číslo] v tomto smyslu jejím vydržením nejprve (k tomu viz i dále právní posouzení věci) zabýval. Nad rámec výše uvedeného pak žalovaná 4) ještě uvedla, že se před koupí pozemku dotazovala u Okresního úřadu pro [část Prahy], zda k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno], ze kterého byly vyděleny předmětné pozemky, není uplatněn restituční nárok. Pozemkovým úřadem jí pak bylo na tento dotaz dne [datum] sděleno, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] není dotčen restitucí. Žalovaní 3), 9) a 10) pak nad rámec výše uvedeného ještě uvedli, že se domnívají, že i když bylo v restitučním řízení ve výsledku předmětnými restitučními rozsudky akceptováno, že žalobkyně uplatnily svůj restituční nárok pouze obecným způsobem, když nejprve označily pouze některé pozemky a dále uvedly, že žádají o navrácení veškerého bývalého majetku rodiny