37 C 265/2021-171 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 6. 5. 2021, č. j. FA/SR/ SU/748/2017 – 55 (dále také jen jako„ napadený nález“) a rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 27. 7. 2021, č. j. [anonymizováno] [spisová značka]. Uvedla, že řízení podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, bylo zahájeno k návrhu paní [celé jméno žalované], [datum narození] (dále také jen jako„ navrhovatelka“ nebo„ účastnice řízení“), která se jím domáhala určení neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], určení neplatnosti dohody o změně obsahu závazku podepsané navrhovatelkou dne [datum], určení, že úvěr ze smlouvy o úvěru se od počátku úročí diskontní sazbou platnou v době uzavření této smlouvy uveřejněnou Českou národní bankou, zaplacení [částka] a určení, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] za porušení povinnosti navrhovatelky zajistit závazek ze smlouvy o úvěru smluvním zástavním právem k nemovité věci není po právu. Finanční arbitr napadeným nálezem rozhodl tak, že smlouva o úvěru je neplatná (výrok I.), dohoda o změněně závazku je neplatná (výrok II.), ve zbývající části návrh navrhovatelky zamítl (výrok III.) a výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši [částka], když uzavřel, že úvěrová smlouva se řídí zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen jako„ ZoSÚ“), neboť ujednání o účelu úvěru v čl. 2 odst. 7 úvěrové smlouvy je absolutně neplatné z důvodu jednání žalobkyně odporujícího zákonnému zákazu v § 433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „o.z.“) a současně zjevně narušující veřejný pořádek ve smyslu § 588 o.z. V návaznosti na to finanční arbitr konstatoval, že nezjistil, že by žalobkyně splnila povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 ZoSÚ a smlouva o úvěru je proto od počátku neplatná. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak finanční arbitr současně konstatoval neplatnost dohody o změně závazku, jakož i to, že v důsledku dovození neplatnosti smlouvy o úvěru a dohody o změně závazku se ostatní části návrhu navrhovatelky staly bezpředmětnými. Napadený nález byl žalobkyni doručen dne [datum]. Proti tomu podala žalobkyně námitky, o nichž bylo rozhodnuto tak, že finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a napadený nález potvrdil. Rozhodnutí o námitkách bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. 2. Žalobkyně dále uvedla, že dne [datum] navrhovatelka prostřednictvím formuláře využívaného žalobkyní žalobkyni požádala o poskytnutí úvěru ve výši [částka]. V návaznosti na obdržení žádosti žalobkyně s navrhovatelkou vstoupila do jednání za účelem výběru vhodného úvěrového produktu. Navrhovatelce byly nabídnuty všechny finanční produkty žalobkyně včetně klasického bezúčelového spotřebitelského úvěru, nicméně navrhovatelka si z nabídky vybrala úvěr pro účely stavební. Navrhovatelka deklarovala zájem využít úvěr ke splacení jejího stávajícího dluhu vůči společnosti [právnická osoba] z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], zajištěného zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví navrhovatelky v k.ú. [část obce], obci Lichoeves, zapsaných na [list vlastnictví]. Byla proto požádána o předložení vyčíslení výše jejího dluhu u [právnická osoba] a získání souhlasu této společnosti se zřízením zástavního práva k nemovitostem navrhovatelky ve prospěch žalobkyně. Poté účastníci dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru ve znění jejích dodatků [číslo], uzavřených téhož dne, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout navrhovatelce úvěr ve výši [částka] a navrhovatelka se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se smluvní odměnou ve 240 měsíčních splátkách. Nedílnou součástí smlouvy se staly také obchodní podmínky žalobkyně pro poskytování úvěrů pro spotřebitele platné od [datum] a sazebník poplatků a odměn ze dne [datum]. Účel úvěru byl v čl. 2 odst. 7 smlouvy vyjádřen tak, že úvěr je poskytnut„ pro účely bydlení, a to pro změnu stavby ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ změna stavby“) a to budovy [adresa], na pozemku parc. č. St. [číslo], katastrální území Noutonice ([číslo]), část obce Noutonice ([číslo]). Úvěr se poskytuje pro účely stavební úpravy (pro splacení úvěru poskytnutého pro účely bydlení, jehož účel byla změna stavby – stavební úpravy)“. S ohledem na uvedené tak byl dle žalobkyně úvěr poskytnut v režimu § 2 písm. a) ZoSÚ a předmětná smlouva režimu ZoSÚ nepodléhá. Účel byl navrhovatelkou deklarován také v dokumentu Prohlášení vlastníka o účelovosti závazků na nemovitosti ze dne [datum], ve kterém navrhovatelka deklaruje, že veškeré závazky váznoucí na nemovitostech navrhovatelky, tj. závazky vůči [právnická osoba], vznikly v souvislosti s výstavbou, opravou nebo údržbou nemovitostí navrhovatelky. Navrhovatelka tak učinila vědomě nesprávné, resp. nepravdivé tvrzení, o čemž se žalobkyně dozvěděla až dodatečně. Vedle toho bylo navrhovatelkou téhož dne učiněno také Prohlášení vlastníka, Prohlášení úvěrovaného, Prohlášení žadatele a Prohlášení o poskytnutí kontaktních údajů. V čl. 1 odst. 9 obchodních podmínek pak bylo výslovně konstatováno, že úvěr není sjednán jako spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. Žalobkyně pak v souladu s úvěrovou smlouvou navrhovatelce příslušný úvěr poskytla v dohodnuté formě – část úvěru byla navrhovatelce vyplacena v hotovosti, část bezhotovostně a část byla použita přímo na úhradu dluhů navrhovatelky vůči [právnická osoba]. Navrhovatelka však peněžní prostředky využila v rozporu s účelem deklarovaným v čl. 2 odst. 7 a použila je na úhradu jiných závazků než u [právnická osoba] a současně se ukázalo, že navrhovatelka učinila nepravdivé prohlášení o povaze závazků váznoucích na nemovitostech navrhovatelky. 3. V souvislosti s uplatněním výjimky podle § 2 písm. a) ZoSÚ pak žalobkyně poukázala na rozhodovací praxi, podle níž musí být příslušný účel úvěru ve smlouvě o úvěru sjednán výslovně a dále na nález finančního arbitra ze dne 23. 7. 2015, ev. č. [spisová značka], ve kterém bylo finančním arbitrem konstatováno, že poskytovatel úvěru v zásadě není povinen posuzovat účel, pro který spotřebiteli poskytuje úvěr, a v případě jeho sjednání není obecně povinen zjišťovat, zda sjednaný účel úvěru odpovídá skutečnosti. V napadených rozhodnutích přitom finanční arbitr dochází k opačnému závěru, když naopak konstatuje, že žalobkyně byla za účelem prověření účelu úvěru povinna vyžádat si detailní doplňující informace. ZoSÚ, ani relevantní rozhodovací praxe pak již blíže nestanovuje, zda a případně jakým konkrétním způsobem má poskytovatel zkoumat či ověřovat, zda spotřebitel skutečně zamýšlí získané peněžní prostředky využít ke konkrétnímu účelu, případně jak toto má být doloženo. Z legislativy pak ani nevyplývá, že by poskytovatel nemohl s důvěrou spoléhat na tvrzení, resp. sdělení samotného spotřebitele. Žalobkyně rovněž odkázala na rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 2. 2019, č. j. 7 C 164/2017-135, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž mj. vyplývá, ž pokud spotřebitel smluvní dokumentaci nečetl, nelze to klást k tíži poskytovatele úvěru a pokud spotřebitel ve smluvní dokumentaci uvedl nepravdivé informace, např. podepsal a prohlásil účelové určení úvěru na stavební úpravy, ačkoliv takový záměr vůbec neměl, jednal v takovém případě spotřebitel nezodpovědně, nepoctivě a takovému jednání nelze poskytnut právní ochranu. Pro posouzení právního režimu smlouvy o úvěru tedy žalobkyně považuje za zcela zásadní účel sjednaný ve smlouvě, který představuje stěžejní důkaz o vůli smluvních stran k okamžiku uzavření smlouvy. Aplikace výjimky dle § 2 písm. a) ZoSÚ nemůže být vyloučena z důvodu, že spotřebitel jedná nečestně, případně proto, že následně získané prostředky využije jiným, než sjednaným způsobem. Závěr, že aplikaci § 2 písm. a) ZoSÚ je nutné odmítnout proto, že účel úvěru odporuje skutečnosti, je možné učinit pouze tehdy, pokud obě smluvní strany byly srozuměny s tím, že úvěr ve skutečnosti bude použit pro účel odlišný. Toto srozumění přitom musí být prokázané již k okamžiku sjednání úvěrové smlouvy. Dle názoru žalobkyně pak v této souvislosti nelze na poskytovatele úvěrů klást nepřiměřené požadavky, a naopak ochranu spotřebitele rozšiřovat do té míry, že po poskytovatelích bude vyžadováno důkladné zkoumání pravdivosti sdělení, resp. tvrzení spotřebitelů, zatímco případné nepoctivé jednání spotřebitele nebude kladeno k jeho tíži, ba naopak bude kladeno k tíži poskytovatele, jako je tomu v projednávané věci. Žalobkyně nesouhlasí se závěry finančního arbitra, dle kterých bylo zjevným úmyslem žalobkyně vyloučit právní vztah ze smlouvy o úvěru z režimu ZoSÚ a naopak je toho názoru, že vůči navrhovatelce postupovala maximálně transparentně. Při sjednávání účelu úvěru žalobkyně vycházela z informací a skutečností sdělených či prohlášených navrhovatelkou, k