8 C 154/2021 — Okresní soud Praha-západ

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodl tak, že výrokem I. určil, že vlastnické právo k motorovému vozidlu tovární značky Ford Focus C-Max, [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno], náleží žalobkyni ode dne [datum]. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tím, že účastníci spolu dříve žili jako druh a družka a z jejich vztahu mají nezletilou dceru. Žalovaný jako dárce a žalobkyně jako obdarovaná spolu uzavřeli darovací smlouvu o darování předmětného vozidla s tím, že k odevzdání předmětu daru nemuselo dojít, neboť žalobkyně měla již vůz v držení. Žalovaný jí však odmítl poskytnout součinnost ke změně vlastníka vozu v evidenci vozidel, navíc proti její vůli změnil registrační značku vozidla, čímž jí znemožnil vůz užívat. Rozporoval platnost darovací smlouvy a zaslal jí dopis nazvaný odvolání daru pro údajný nevděk. Žalobkyně tvrdila, že žádný důvod k vrácení daru není dán, neboť neporušila dobré mravy. Pokud podala na žalovaného [anonymizováno] oznámení, takto učinila s ohledem na jeho jednání, které v ní vzbudilo důvodné obavy. Tvrdila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť její žádosti o zápis změny vlastníka motorového vozidla v registru silničních vozidel nebylo pro nesoučinnost žalovaného vyhověno a její postavení je tak nejisté a znemožňuje užívání vozu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně proti němu vede šikanující kampaň, podává na něj řadu trestních oznámení s cílem poškodit ho v zaměstnání. Tvrdil, že v době podpisu dokumentu o darování na listině nebyl uveden nadpis darovací smlouva, ani nebylo prohlášení o přijetí daru. Jeho podpis nebyl dobrovolný, neboť žalobkyně na něho před podepsáním hystericky křičela a citově ho vydírala. Dar odvolal proto, že [anonymizováno] oznámení obsahovalo nepravdivé údaje, které měly vyvolat řízení o odebrání jeho bezpečnostní prověrky. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, se, s odkazem na ust. § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), nejprve zabýval otázkou, zda existuje na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zda jsou účastníci ve věci věcně legitimováni. V tomto směru uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutí soudu by bylo podkladem pro zápis jejího vlastnického práva do registru vozidel. Dále dospěl k závěru, že oba účastníci jsou ve věci věcně legitimováni, neboť žalovaný tvrdí, že se žalobkyně nikdy nestala vlastníkem vozu, případně že se obnovilo jeho vlastnické právo po odvolání daru, přičemž podle darovací smlouvy je vlastnicí žalobkyně, a postavení účastníků se tím stalo nejistým. 4. Prvostupňový soud poté odkázal na ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“) a uvedl, že darovací smlouva byla platně uzavřena. Zdůraznil, že listina obsahuje podstatné náležitosti darovací smlouvy a že není podstatné, kdo sepsal její text. Poukázal na to, že to byl s největší pravděpodobností žalovaný, který toto sepsání v SMS komunikaci opakovaně avizoval. Konstatoval, že žalovaný učinil nesporným pravost jeho podpisu na listině a připomněl, že není podstatné, na jaké tiskárně byla listina vytištěna. Poukázal na to, že žalovaný podpisem smlouvy projevil vůli ji uzavřít, když tato vůle je zcela nepochybně seznatelná i z komunikace mezi účastníky před uzavřením smlouvy. Akcentoval, že neméně podstatné je, že darování opakovaně potvrdil i po uzavření darovací smlouvy a že tedy nejde o zdánlivé právní jednání podle ust. § 551 o.z. Neuvěřil proto žalovanému, že podpis darovací smlouvy nebyl dobrovolný, že byl nucen psychickým nátlakem, hysterickým křikem a podobně a že je dán důvod neplatnosti podle ust. § 587 o.z. Poukázal na to, že pokud by tomu tak bylo, jistě by se žalovaný vymezil proti platnosti darovací smlouvy bezprostředně poté, co namítaný nátlak pominul, ale to neučinil a naopak opakovaně jednal v souladu s platným uzavřením darovací smlouvy. Za zcela nesmyslnou označil konstrukci žalovaného k otázce obsahu e-mailové zprávy ze dne [datum], že by se měla týkat v budoucím čase plánované smlouvy ke dni [datum]. Vysvětlil, že námitka o budoucím čase darování je s přihlédnutím k tomu nesmyslná, a to rovněž proto, že kdyby žalovaný skutečně chtěl pouze potvrdit vůli někdy v budoucnu vůz darovat, jistě by do prohlášení uvedl i k jakému datu tak hodlá učinit. S poukázáním na ust. § 2072 odst. 1 o.z. pak zkoumal, zda žalovaný následně po právu odstoupil od darovací smlouvy, zejména zda žalobkyně při jednání vůči žalovanému ublížila hrubým porušením dobrých mravů, a to s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy odkázal na jeho rozsudky sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Připomněl, že žalovaný uvedl v odstoupení od darovací smlouvy nazvaném odvolání daru, zrušení darovací smlouvy, pouze jeden důvod, a to nevděk spočívající v podání [anonymizováno] oznámení. Soud prvního stupně poukázal na to, že jediným [anonymizováno] oznámením v době, kdy žalovaný od darovací smlouvy odstoupil, byla věc projednávaná nejprve [anonymizována dvě slova] pod sp. zn. VP [číslo]. Konstatoval, že rozhodné období, po které může být chování žalobkyně posuzováno, končí právním jednáním, tedy odvoláním daru [datum] a následné chování je pro posouzení věci nerozhodné. Poukázal na to, že úkony trestního řízení ve věci, v tomto odstavci označené, byly zahájeny pro podezření z přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Konstatoval, že věc byla sice odložena a žalovanému nebyla uložena žádná sankce, ale že je nepochybné, s ohledem na jeho postavení ve společnosti a zejména, že i pouhé prověřování jeho osoby mu mohlo způsobit v osobním životě a ještě více v jeho kariéře problémy. Připomněl, že jednání žalovaného (zejména zasílané zprávy, hlavně ta konkrétně uvedená v trestním oznámení) mohlo vzbudit v žalobkyni reálné obavy, kdy tedy nešlo o smyšlené obvinění uvádějící nepravdivé informace, vedené úmyslem žalovaného poškodit. Konstatoval, že vztah účastníků byl dlouhou dobu vyhrocený, jejich vzájemná komunikace konfrontační, některé zprávy z obou stran dehonestující a porušující dobré mravy a že mezi nimi panovala nedůvěra. Poukázal na to, že za takové konstelace stačí malý podnět (nevhodná provokativní SMS) k tomu, aby došlo k jednání, u kterého nebyly zcela domyšleny jeho možné budoucí důsledky – zde podání trestního oznámení na žalovaného. Uzavřel, že jednání žalobkyně rozhodně není možné označit za úmyslné ublížení žalovanému hrubým porušením dobrých mravů a odstoupení od darovací smlouvy není po právu, když nemohlo vyvolat právní účinky a vlastnické právo žalovaného k předmětu daru se neobnovilo. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) a ust. § 13 odst. 3 AT. Soud prvního stupně v odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že část provedených listinných důkazů neměla pro rozhodnutí věci význam a že pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy. Pokud šlo o žalovaným navržený výslech nezletilé dcery účastníků jako svědkyně, tak dospěl k závěru, že by nepřinesl objektivní zjištění a navíc by nezletilou nepřiměřeně traumatizoval, jak to dovodil z proběhlého opatrovnického řízení. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a soudu prvního stupně předně vytýkal, že neprovedl svědeckou výpověď nezletilé dcer, když nesouhlasil s důvody, které ho k tomu vedly. Konstatoval, že se mohlo jednat o důkaz, který by prokázal či vyvrátil jeho tvrzení, že darovací smlouvu nepodepsal ze své vlastní vůle, ale podle příkazu a pod nátlakem žalobkyně. Dovozoval, že pokud by se toto prokázalo, nemohlo by být uzavřeno, že darovací smlouva byla uzavřena platně, když na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dané době měl v úmyslu žalobkyni automobil skutečně darovat. Poukazoval na to, že provedené řízení nejenže nesvědčilo pro závěr, že došlo k dodatečnému vyjasnění projevu vůle, ale nebylo v něm vůbec prokázáno, že žalovaný jakožto dárce chtěl skutečně dne [datum] cokoliv darovat žalobkyni jako obdarované. Stran výkladu pojmů„ rozpor s dobrými mravy“ a„ nevděk obdarovaného“ připomínal judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobkyně podala vůči němu množství podnětů, které měly za cíl jej poškodit, a to nejen v majetkové sféře, ale také ve sféře nemajetkové. Tvrdil, že tyto ataky činila žalobkyně opakovaně a vedle toho na něj vyvíjela psychický nátlak ohledně darovací smlouvy. Její chování označil za psychické vydírání, plně korespondují