10 C 202/2021-40 — Okresní soud v Rakovníku

1. Toto rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 2. Předmět řízení je nárok žalobkyně na zaplacení [částka] s příslušenstvím. Podle žalobkyně vznikl tento nárok z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]. 3. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Dne [datum] žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli distančně prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] převodem na účet č. [bankovní účet], které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za čerpání úvěru ve výši [částka]. Žalobkyně dále požadovala uhrazení smluvního úroku ve výši [částka] a účelně vynaložených nákladů ve výši [částka]. Žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, a od [datum] je v prodlení. Před podáním žaloby ve věci žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne11. 8. 2021, na kterou však žalovaný nereagoval. Ke dni podání žaloby žalovaný na dlužnou částku neuhradil ničeho. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. 4. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen,,o.z.), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určitě částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Soud vycházel i ze zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ z.o.s.“). Dle § 2 odst. 1 z.o.s. je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dále soud vycházel z ustanovení § 86 z.o.s., dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle § 75 z.o.s. je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 6. Podle ustanovení § 580 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 7. Podle ustanovení § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila (§ 2993 o.z.). 8. Po zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti se soud v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný uzavíral smlouvu jako spotřebitel a žalobkyně při poskytnutí úvěru jednala v rámci svého podnikání, jednalo se o smlouvu, která musí splňovat požadavky zákona o spotřebitelském úvěru. V souladu se shora citovanými ustanoveními tohoto zákona se soud tedy zabýval tím, zda žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], který lze dle soudu aplikovat i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., věřitel nedostojí povinnosti postupovat odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelských úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele. V posuzovaném případě žalobkyně potvrzení zaměstnavatele nedoložila, když ani netvrdila, že by příjmy žalovaného ověřovala. Nadto není zřejmé, zda kromě příjmů ověřila i výdaje žalovaného. V tomto směru tak dle soudu žalobkyně neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení. K jednání ve věci se žalobkyně nedostavila a sama se tak vzdala možnosti být v tomto směru poučena při jednání podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Z daného důvodu dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je v projednávané věci neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutní neplatnost právního jednání potom působí přímo ze zákona ex lege a od počátku ex tunc, takže subjektivní občanská práva a občansko-právní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud má potom za to, že zabývat se tím, zda při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo postupováno s odbornou péčí, je povinen z úřední povinnosti (viz Rozsudek soudního dvora ve věci C [číslo] ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK ze dne [datum]). 9. Z provedeného dokazování však soud učinil závěr, že žalovaný se bez právního důvodu na úkor žalobkyně obohatil, neboť žalobkyně žalovanému plnila a tento plnění přijal, aniž zde existoval platný závazek. Z daného důvodu žalobkyně měla právo požadovat po žalovaném to, co sama plnila, tedy vrácení částky [částka]. Ze shora popsaných důvodů soud žalobu v rozsahu částky [částka] (poplatek za čerpání úvěru, smluvní úrok a účelně vynaložené náklady) zamítl. Naopak ohledně částky [částka], o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a dosud ji žalobkyni neuhradil, žalobě vyhověl, a uložil žalovanému povinnost k její úhradě způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je s úhradou částky [částka] v prodlení, vyhověl soud žalobě i ohledně úroku z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Jeho výše byla stanovena v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Třídenní lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož každý z účastníků byl v řízení úspěšný (a neúspěšný) přibližně co do jedné poloviny a při odečtení rozsahu neúspěchu od úspěchu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků.