13 C 353/2023-66 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem 20 812,23 Kč s příslušenstvím sestávajícím z úroku z prodlení a ze smluvního úroku ve výši 102,75 % ročně. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla dne 23. 4. 2019 žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná se úvěr zavázala splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 168,01 % v 18 měsíčních splátkách po 1 109 Kč, vždy k 15. dni v měsíci, počínaje květnem 2019. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč při prodlení se splátkou delší než 30 dnů a nad to ještě si účastníci sjednali náhradu nákladů ve výši 200 Kč při prodlení delším 30 dnů a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené nové jistiny úvěru. Takto žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 024,23 Kč. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně splátky úvěru řádně a včas nehradila, přičemž uhradila žalobkyni toliko částku v celkové výši 5 173,27 Kč. 2. Výše uvedenou smlouvou je prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované částku 10 000 Kč. Tzv. efektivní úroková sazba, výše a počet splátek a smluvní pokuty byly sjednány tak, jak je uvedeno výše. Žalobkyně dále doložila, že dne 23. 4. 2019 vyplatila žalované částku 10 000 Kč. Žalobkyně dále doložila„ vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“, který přepočítává tzv. efektivní úrokovou sazbu na sazbu nominální, která je požadována žalobou. Žalobkyně rovněž doložila, že žalovanou k úhradě dlužné částky vyzývala. 3. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1811 odst. 1 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 4. Soud se ztotožňuje s argumentací v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 č. j. 25 Co 406/2019-70, kde rozhodoval o odvolání proti rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 10 C 35/2019, a shledal prakticky totožnou smlouvu absolutně neplatnou. Krajský soud zde uvedl, na rozdíl od soudu prvního stupně, podle kterého účastníci uzavřeli platnou smlouvu o úvěru a neplatné je pouze jejich ujednání o úrocích, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům a jako taková je jako celek podle § 588 věta první občanského zákoníku neplatná. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti a aplikace ustanovení § 577 o. z., je vyloučena. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že výše úroku byla ve smlouvě sjednána transparentně a že žalobkyně vůči žalované splnila i informační povinnosti, které jí plynou ze zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud ale měl žalovaný z poskytnutých 55 000 Kč vrátit během 48 měsíců 196 464 Kč (tedy 3,5 násobek) při úroku 129,66 % ročně, tak bez ohledu na to, jak jej nyní žalobkyně nazývá a v jaké výši jej nyní nárokuje, nelze k jinému závěru dojít. Výši úroků je nutno posuzovat v době vzniku smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně postupně ze svého požadavku ubírala, to nic nemění. Nelze přehlédnout, že v době uzavření smlouvy činila úroková sazby pro úvěry poskytované domácnostem na spotřebu do pěti let kolem 11 % ročně, jak dokládá úroková statistika měnových finančních institucí zveřejňována [anonymizováno] národní bankou. Kromě výše úroku je však třeba zohlednit i další okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena a přihlédnout i k jejímu dalšímu obsahu. Nelze pominout, že smlouva byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a že žalovaná na formuláři vypracovaném žalobkyní nemohla nic ovlivnit. Podle smlouvy vzniklo žalobkyni automaticky právo požadovat celý dluh v případě prodlení žalovaného po dobu 65 dnů, tj. požadovat celou jistinu úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění k úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů, dále bylo ujednáno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, a že úrok běží i po zesplatnění úvěru. Soud vznesl pochybnosti, jak tomuto ujednání může rozumět průměrný spotřebitel, tedy pochybnosti o transparentnosti a srozumitelnosti smluvních ujednání, a přihlédl i k tomu, že pro případ porušení platební povinnosti byl žalovaný sankcionován smluvní pokutou, jejíž výše byla stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti (ustanovení § 132 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) a dalšími náklady, jsou jen termínem pro další smluvní sankci. Jednou z hlavních zásad soukromého práva je to, že uspořádání smluvních vztahů musí být spravedlivé a nemůže zakládat zřejmou nerovnováhu k tíži slabší strany, což v projednávané věci nebylo dodrženo a zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Za této situace mohla žalobkyně požadovat vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení. 5. V projednávané věci se jedná o velmi podobnou smlouvu té, o které rozhodoval krajský soud ve výše uvedené věci. Žalovaná obdržela částku 10 000 Kč, přesto je žalována pro částku 20 812,23 Kč a výše uvedené vysoké úroky. Jak uvedl Nejvyšší soud ve věci 20 Cdo 2897/2017, tak běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou; tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ve věci 8 Tdo 699/2017 Nejvyšší soud judikoval, že co se týče občansko-právní judikatury, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60 %, jež podstatně (téměř 4 násobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci 21 Cdo 1484/2004, kde uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době její sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Ve věci 21 Cdo 5254/2016 Nejvyšší soud shledal nemravnou úrokovou sazbu ve výši 66 % ročně. 6. V projednávané věci však k nemravné úrokové sazbě přistupuje ještě nemravná výše sjednané smluvní pokuty a dalších podmínek zejména přirůstání úroků k jistině, v důsledku, které je požadováno po žalované zaplatit tak vysokou částku. Smluvní pokuty byly sjednány jednak za prodlení s každou splátkou a dále v případě zesplatnění úvěru. To je opět za hranicí mravného ujednání smluvní pokuty, viz. např. judikatura Nejvyššího soudu ve věci 33 Odo 890/2002 nebo 33 Cdo 4986/2009. 7. S ohledem na výše uvedené soud posoudil doloženou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, žalovaná se tedy vyplacením jistiny pouze bezdůvodně obohatila o 10 000 Kč, z čehož žalobkyni již uhradila částku v celkové výši 5 173,27 Kč, proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 826,73 Kč. Soud přiznal žalobkyni i úroky z prodlení z této částky dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data následujícího po zesplatnění celého úvěru (tedy od doby, kdy měla na základě výzvy žalobkyně úvěr splatit). Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 8. Ve zbytku žalovaného nároku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaná byla ve věci úspěšnější, žádné náklady řízení jí však nevznikly.