5 C 97/2026-11 – Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 11,5 % ročně. Žaloba byla odůvodněna tím, že s žalovaným dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku , částka, , kterou se žalovaný zavázal spolu s částkou , částka, , sestávající z kapitalizovaných úroků ve výši 1 % denně z poskytnuté jistiny, vrátit do , datum, . Žalovaný neuhradil ničeho.Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí 4 114 %, úroková sazba byla sjednána ve výši 1,2 % denně. Splatnost smlouvy činila 30 dní.Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Ve věci , spisová značka, Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto , částka, a ve lhůtě 30 dnů byl povinen uhradit o , částka, více, tomu odpovídá RPSN ve výši 4 114 %. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 10 % za jeden rok (dle statistických údajů České národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovním úvěru a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala téměř stonásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná). Ostatně alternativně navrhla žalobkyně posoudit nárok z titulu bezdůvodného obohacení.Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva.Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku , částka, a dle tvrzení žalobkyně nevrátil ničeho. Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po lhůtě zaplacení stanovené v předžalobní upomínce a ve zbylé části žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 47,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,53 % a úspěchu žalované v rozsahu 26,47 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b (jedná se o tzv. formulářovou žalobu, žalobkyně podává u zdejšího soudu celou řadu skutkově shodných žalob, např. ve věci , spisová značka, ) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .