16 C 350/2021-19 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 3 417 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy byla žalované poskytnuta částka 3 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jistinu 3 000 Kč s úrokem 0% ročně do 7. 10. 2020. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas a vznikla jí dále povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, která požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 3 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 122,05 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 3 000 Kč od 8. 4. 2021 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 417 Kč. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 3 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit i s úrokem 0% ročně do 7. 10. 2020. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 3 000 Kč žalované nepřezkoumala schopnost žalované uvedenou částku splatit. Žalovaná dlužnou částku 3 000 Kč předchůdkyni žalobkyně nevrátila, následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná však dosud žalobkyni neuhradila ničeho. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalované (tj. schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalobkyně tedy poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 10. 12. 2021 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a že pohledávka za žalovanou byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaná žalobkyni dosud neuhradila ničeho. Částka 3 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalované dne 15. 4. 2021 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalované byla dne 20. 4. 2021 podle § 573 o.z., dne 21. 4. 2021 měla plnit a ode dne 22. 4. 2021 je v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z. 9. Soud s ohledem na shora uvedené výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšné žalované v částce 798 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalované (954,54 Kč, tj. 23,21%) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (3 157,99 Kč, tj. 76,79%) při výsledku 53,58% z částky 1 489 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21 % DPH ve výši 189 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.