16 C 229/2022-24 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 748,46 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu 10 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 8 592 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž splatnost poslední splátky připadla na den 9. 5. 2021. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, neboť předchůdkyni žalobkyně dosud uhradil pouze částku 5 400 Kč. Pohledávky za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení částky 8 965,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 526,48 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 333,67 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 272,20 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu 10 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 8 592 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž splatnost poslední splátky připadla na den 9. 5. 2021. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, neboť předchůdkyni žalobkyně dosud uhradil pouze částku 5 400 Kč. Pohledávky za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky, žalovaný však poté již žalobkyni neuhradil ničeho. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy přezkoumala schopnost žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 20. 9. 2022 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný žalobkyni dosud uhradil částku 5 400 Kč. Částka 4 600 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 12. 1. 2022 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 17. 1. 2022 podle § 573 o.z., dne 18. 1. 2022 měl plnit a ode dne 19. 1. 2022 je v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z. 9. Soud s ohledem na shora uvedené výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v řízení převážně úspěšný, nicméně mu žádné náklady řízení nevznikly.