16 C 320/2021-21 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 32 676,29 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 6. 2018 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny 20 000 Kč také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 676,29 Kč splatných do 22. 6. 2019. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dluhu, neboť za trvání smlouvy neuhradila předchůdkyni žalobkyně ničeho, pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a proto požaduje po žalované zaplacení částky 32 676,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 32 676,29 Kč od 23. 6. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 21. 6. 2018 na účet č. [bankovní účet] částku 20 000 Kč, žalovaná se zavázala kromě jistiny 20 000 Kč zaplatit také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 676,29 Kč splatných do 22. 6. 2019. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 20 000 Kč nepřezkoumala schopnost žalované splatit poskytnuté finanční prostředky. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovanou k úhradě dlužné částky, přičemž žalovaná dosud žalobkyni na svůj dluh neuhradila ničeho. 5. Na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalobkyně tedy poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 14. 1. 2022 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná žalobkyni dosud neuhradila ničeho. Částka 20 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalované výzvu k úhradu dluhu dne 6. 4. 2021, doručena žalované byla dne 9. 4. 2021 podle § 573 o.z., dne 12. 4. 2021 měla žalovaná plnit v souladu s § 1 958 odst. 2 o.z. a ode dne 13. 4. 2021 je žalovaná v prodlení. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1 970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 218 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (19 375,11 Kč, tj. 47,42%) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (21 479,86 Kč, tj. 52,58%) při výsledku 5,16% z částky 4 212 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 308 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.