16 C 440/2021-17 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 474,50 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 30 358 Kč do 19. 12. 2020. Žalovaný sjednanou částku neuhradila řádně a včas, pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která požaduje po žalovaném zaplacení částky 24 358 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 24 358 Kč od 8. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 930,44 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a částku 4 116,50 Kč. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 30 358 Kč do 19. 12. 2020. Žalovaný sjednanou částku neuhradila řádně a včas, pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však dosud žalobkyni neuhradil ničeho. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 7. 12. 2021 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho, nicméně žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 24 358 Kč. Částka 24 358 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 11. 6. 2021 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 16. 6. 2021 podle § 573 o.z., dne 17. 6. 2021 měl žalovaný plnit a ode dne 18. 6. 2021 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 1 709 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (5 290,99 Kč, tj. 17,04%) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (25 750,91 Kč, tj. 82,96%) při výsledku 65,92% z částky 2 592 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 140 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21 % DPH ve výši 252 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.