7 C 126/2022-20 — Okresní soud v Sokolově

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO] jako původním věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne [rok] [číslo] úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 2019 -09-19. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 10000 Kč. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet,mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění obsaženém v příloze tohoto návrhu s navrhovanou výší úvěru a splatností, jak jsou uvedeny výše. Žalovaný tento návrh smlouvy akceptoval a původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne 2019 [číslo]. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalobce identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Jako variabilní symbol si strany zvolily rodné číslo žalovaného. Žalovaný nevrátil úvěr v datech splatnosti. Odeslání upomínky předcházel pokus kontaktovat žalovaného telefonicky, avšak bezúspěšně. Upomínka byla právním zástupcem žalobce odeslána dne 2021 -12-03. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Ze smlouvy samotné soud zjistil, že není podepsána žalovaným. Žalobkyně sice naznačila, že o úvěr bylo žádáno prostřednictvím webového rozhraní, avšak žádné důkazy k těmto tvrzením neoznačila. Soud dotazem na [anonymizováno] banku zjistil, že dne [datum] byla na účet žalovaného připsána částka 10 000 Kč. Datum připsání částky se shoduje s potvrzením o platbě předloženým žalobkyní. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 10 000 Kč žalovanému přezkoumala schopnost žalovaného uvedenou částku splatit. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však dosud žalobkyni neuhradil ničeho. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Jednak soud zjistil, že smlouva není podepsána žalovaným. Dále soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 1o 000 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Částka 10 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 3.12.2021 výzvu k úhradě dluhu, která e při obvyklém běhu věcí dostala do dispoziční sféry žalovaného byla dne 4.12.2021 podle § 573 o.z., dne 5.12.2021 měl žalovaný plnit a ode dne 6.12.2021 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z.. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě vyhověl, ačkoliv nárok žalobkyně posoudil po právní stránce jinak. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.