8 C 107/2022-37 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 5592 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 11. 6. 2019 do zaplacení, představující žalovanou nesplacené peněžní prostředky poskytnuté ji žalobkyní dle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] s příslušenstvím ve výši 3000Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a smluvní pokutu ve výši 1500Kč za porušení smlouvy, kdy žalovaná dluh neuhradila ani k předžalobní výzvě žalobkyně. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř. 4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že žalobkyně jakožto právnická osoba poskytující úvěry a žalovaná, jakožto fyzická osoba (spotřebitel), dne [datum] sjednaly v elektronické podobě smlouvu o úvěru [číslo] kdy žalovaná svou vůli smlouvu uzavřít projevila poskytnutím kopie dokladu a výpisem svého bankovního účtu, kdy na základě úspěšné registrace byla žalované v informačním systému žalobkyně založena klientská sekce a sděleny přístupové údaje do systému, přičemž žalovaný následně prostřednictvím své klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru (viz úvěrová smlouva, kopie OP žalované, výpis z účtu žalované). Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost z výpisu účtu doloženého žalovanou. Na základě předmětné smlouvy byl žalované poskytnut bezhotovostně na jeho účet úvěr ve výši 3 000 Kč (viz výpisu z účtu [právnická osoba]), přičemž žalovaná se jej zavázala vrátit do 28 dnů od uzavření smlouvy spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1092 Kč při RPSN 5708% (viz úvěrová smlouva). Žalovaná na předmětný úvěr ničeho neuhradila. Žalobkyně žalovaného několikrát upomínala a o úhradu dluhu, naposledy pak předžalobní upomínkou ze dne 29.11.2021 (viz předžalobní výzva). 5. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení § 1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřely smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka 3000Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy. 6. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě právní předchůdkyně vycházela jen z údajů poskytnutých žalovanou (výpis z účtu). Dále žalobkyně nedostatečně netvrdila a nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalované získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky. Pokud se pak žalobkyně nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, přišla o možnost být poučena soudem ve smyslu § 118a o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované (zejména aktivního zjišťování a prověřování), a vzhledem k absenci tvrzení a doložení takových tvrzení je nutno též shodně uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ. 7. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 1387/2016, 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018), kdy sjednaná odměna za půjčku činila více než třetinu jistiny, RPSN pak činilo 5708%, přičemž za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. V daném případě dle údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) činilo RPSN v rozhodném období cca 9%, RPSN ve smlouvě tak je cca 634krát větší. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné, kdy ujednání o úrocích a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. 8. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěrů žalovaný obdržel a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátil, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalovaného, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení §87 ZSÚ. 9. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení. 10. Žalované byla v rámci prvního úvěru poskytnuta na jistině částka 3000Kč, žalovaná ničeho nevrátila, proto je povinna vrátit celou jistinu ve výši 3000 Kč. Pokud jde o výklad povinnosti vrátit jistinu úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele za situace, kdy spotřebitel (účastník) je v průběhu řízení nečinný, bude nepochybně soudní praxí a judikaturou upřesňován a ustálen. Soud v daném případě považuje za dobu přiměřenou možnostem žalované vzhledem k obecné povaze úvěru postupně splácet půjčenou částku a ohledem na principy ochrany spotřebitele rozložení jistiny do 10 splátek, a to ve smyslu ustanovení §1931 o.z. pod ztrátou výhody splátek, čemuž pak odpovídá výrok I. 11. Ve zbývajícím rozsahu (o částku 2592 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 11. 6. 2019) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II). 12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst.