16 C 19/2023-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 45 767 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). 2. Žalovaný se k podané žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Účastníci řízení svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud z předložených listinných důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. 5. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, žalovaný se zavázal předchůdkyni žalobkyně zaplatit jistinu 40 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 30 767 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 949 Kč. Žalovaný uhradil dosud předchůdkyni žalobkyně částku 25 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky, žalovaný od postoupení pohledávky již žalobkyni neuhradil ničeho. 6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 7. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2 390 o.z. 8. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce [číslo] je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného souhrnného poplatku za poskytnutí zápůjčky. Uvedený souhrnný poplatek představuje součet kapitalizovaného úroku ve výši 13 183 Kč, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 14 752 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 2 832 Kč, defacto však byl celý tento souhrnný poplatek příjmem předchůdkyně žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalovanému a jedná se tedy fakticky o smluvní úrok. Souhrnný poplatek ve výši 30 767 Kč v projednávané věci činí 76,92 % z poskytnuté jistiny ve výši 40 000 Kč při splatnosti 24 měsíců, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 38,46%. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] činila průměrná obvyklá úroková míra 8,86 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 38,46% ročně přesahuje obvyklý úrok více než čtyřnásobně. Jednotlivá ujednání smlouvy o zápůjčce [číslo] jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z. 9. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému bez existence platné smlouvy je s ohledem na shora uvedené nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2 991 o.z. Žalobkyně přitom poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 25 000 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 15 000 Kč. Žalobkyně v řízení prokázala, že na ni byla platně postoupena předmětná pohledávka vůči žalovanému v souladu s ustanovením § 1 879 o.z. Žalobkyně následně odeslala žalovanému dne 24. 2. 2022 výzvu k úhradě dluhu, dne 1. 3. 2022 byla výzva žalovanému doručena podle § 573 o.z., dne 2. 3. 2022 měl žalovaný plnit a od 3. 3. 2022 je v prodlení podle § 1 958 o.z. 10. Soud s ohledem na shora uvedené výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.