16 C 336/2022-21 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 600 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z rámcové smlouvy ze dne 25. 11. 2014 ve spojení s dodatkem č. 7 ze dne 30. 4. 2021. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci: 4. Žalobkyně poskytla žalovanému ode dne 1. 5. 2021 kontokorentní úvěr do výše 30 000 Kč, a žalovaný se pak zavázal čerpané finanční prostředky žalobkyni vrátit za podmínek sjednaných v rámcové smlouvy ze dne 25. 11. 2014 ve spojení s dodatkem č. 7 ze dne 30. 4. 2021. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dluhu, neboť za trvání smlouvy poskytnuté finanční prostředky řádně nesplácel, a proto žalobkyně ke dni 4. 7. 2022 úvěr zesplatnila. Žalobkyně před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Z ničeho nevyplynulo, že by žalobkyně před poskytnutím částky 30 000 Kč žalovanému přezkoumala jeho schopnost vrátit poskytnuté finanční prostředky. 5. Na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 13. 1. 2022 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Částka 30 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu dne 7. 7. 2022, doručena žalovanému byla dne 12. 7. 2022 podle § 573 o.z., dne 13. 7. 2022 měl žalovaný plnit v souladu s § 1 958 odst. 2 o.z. a ode dne 14. 7. 2022 je v prodlení. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1 970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř., přičemž převážně úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení proti převážně neúspěšnému žalovanému (neboť částečný úspěch žalovaného je nepatrný) ve výši 1 424 Kč, která se skládá ze dvou paušálních náhrad po 100 Kč podle § 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (předžalobní výzva, žaloba) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 224 Kč.