23 C 292/2023-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky ve výši 1 928,39 Kč z titulu neuhrazeného nájemného za poskytnuté zařízení a smluvní pokuty. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. 4. Na základě písemně dohody účastníků ze dne 18. 12. 2020, [číslo] přenechala žalobkyně na předem neurčenou dobu žalovanému k dočasnému užívání zařízení IMEI [anonymizováno], (dále jen„ zařízení“), za cenu 30 Kč měsíčně, kterou měl žalovaný hradit k datu uvedenému v příslušném vyúčtování žalobkyně. Přestože si žalovaný toto zařízení převzal, ke dni 27. 9. 2021, 27. 10. 2021 a 27. 11. 2021, tedy k datu uvedenému ve vyúčtování žalobkyně, sjednanou cenu za jeho dočasné poskytnutí neuhradil. V návaznosti na tuto skutečnost žalobkyně v souladu s ujednáním účastníků ukončila uvedenou dohodu a žalovaného vyzvala k vrácení dočasně poskytnutého zařízení, a to nejpozději do 9. 12. 2022. Žalovaný však zařízení do uvedeného termínu žalobkyni nevrátil, a proto jej žalobkyně vyzvala k úhradě sjednané peněžní sankce ve výši 1 850 Kč, a to do 21. 2. 2023. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný na žalobou vznesený nárok, a to i přes opakované upomínání ze strany žalobkyně, do dne vyhlášení rozsudku cokoliv uhradil. 5. Soud se nejprve zabýval otázkou své pravomoci k projednání předmětné věci. V daném případě bylo nutné posoudit, zda se jedná o spor vycházející z ustanovení zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen„ zákon o elektronických komunikacích“), neboť žalobkyně je právnickou osobou poskytující služby právě v oboru elektronických komunikací. Smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi účastníky sice podléhají zákonné úpravě obsažené v § 63 a násl. zákona o elektronických komunikacích, a tedy přezkumu Českého telekomunikačního úřadu, který na základě § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhoduje spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnost ve smyslu § 7 citovaného zákona na straně jedné, a účastníky, popřípadě uživateli takových služeb na straně druhé, avšak pokud jde o dočasné užívání zařízení, již s ohledem na samotnou definici„ elektronické komunikace“ uvedenou výše, je zřejmé, že se jedná o věc spadající do pravomoci civilních soudů, neboť jde o spor vyplývající z nájemní smlouvy. V kontextu těchto informací soud uzavřel, že má pravomoc ve věci rozhodnout. 6. Žalobkyně a žalovaný ve vztahu k zařízení mezi sebou uzavřely nájemní smlouvu na dobu neurčitou (§ 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)). Obsahem této nájemní smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému do dočasného užívání zařízení. Žalovaný se zavázal zařízení převzít a hradit žalobkyni nájemné ve výši 30 Kč měsíčně splatné k datu uvedenému ve vyúčtování žalobkyně. Žalobkyně svoji povinnost vyplývající z této smlouvy splnila, žalovanému pronajaté zařízení přenechala a umožnila mu jeho dočasné užívání. Žalovaný si toto zařízení převzal. Prostřednictvím vyúčtování pak žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě sjednaného nájemného, a to do 27. 9. 2021, 27. 10. 2021 a 27. 11. 2021 (v posledním z uvedených případu žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nájemného pouze ve výši 18,39 Kč) (§ 1958 o. z.). Žalovaný však předmětné nájemné žalobkyni neuhradil. Žalobkyně proto v souladu se smluvním ujednáním účastníků nájemní smlouvu vypověděla (§ 1998 o. z.) a vyzvala žalovaného, aby jí nejpozději do 9. 12. 2022 pronajaté zařízení vrátil. Jelikož žalovaný žalobkyni ve stanoveném termínu pronajaté zařízení nevrátil, vyzvala jej žalobkyně k úhradě sjednané smluvní pokuty ve výši 1 850 Kč se splatností do 21. 2. 2023 (§ 1958 o. z., § 2048 o. z.). Žalovaný však ani tuto svoji povinnost nesplnil. V kontextu všech skutečností uvedených shora tak soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal k úhradě žalobou nárokované částky včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 928,39 Kč (v souladu s návrhem žalobkyně) od 22. 2. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 7. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 1 928,39 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.