23 C 303/2023-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 5 416 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného pojistného a nákladů na vyhotovení a zaslání upomínek. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. 4. Účastníci řízení se písemně dohodli, že žalobkyně počínaje dnem 4. 8. 2018 pro případ vzniku nahodilé události poskytne žalovanému nebo třetí osobě v této dohodě specifikované plnění. Za tento závazek žalobkyně měl žalovaný od 1. 9. 2018 platit žalobkyni měsíčně cenu 2 488 Kč, a to vždy k 1. dni v měsíci. Doba trvání této dohody byla sjednána do 75 let věku žalovaného. Za součást předmětné dohody byl v jejím textu označen rovněž dokument s názvem„ Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění spojená s investičními fondy – OSOINV 14“, (dále jen„ pojistné podmínky“). Žalovaný však účastníky řízení dohodnutou cenu ke dni 1. 6. 2022 a 1. 7. 2022 neuhradil. Na tuto skutečnost byl žalovaný žalobkyní před podáním žaloby opakovaně upozorňován. Přestože žalovaný nijak nezpochybnil existenci nároku žalobkyně na úhradu jí požadované ceny, ani nerozporoval skutečnost, že předmětná cena nebyla uhrazena, z ničeho nevyplynulo, že by žalobkyni do dne vyhlášení rozsudku na žalobou nárokovanou částku cokoliv uhradil. 5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud aplikoval ustanovení § 2782 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle kterého má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Podle § 2783 odst. 2 o. z. je-li ujednáno běžné pojistné, je splatné prvního dne pojistného období. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2050 o. z. je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud žalobě částečně vyhověl. 7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena pojistná smlouva na dobu určitou, kde žalobkyně vystupovala v postavení pojistitele a žalovaný jako pojistník. Pojistné období bylo sjednáno jako měsíční s počátkem pojištění od 1. 9. 2018. Žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající z mezi ním a žalobkyní uzavřené pojistné smlouvy, a to když ve lhůtě splatnosti do 1. 6. 2022 a 1. 7. 2022 neuhradil sjednané pojistné ve výši 2 488 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný ani přes upomínku žalobkyně dlužné pojistné neuhradil, zavázal jej soud k úhradě v tomto řízení žalobkyní požadované dlužné částky představované poměrnou částí neuhrazeného pojistného za období od 1. 6. 2022 do 31. 7. 2022 ve výši 4 766 Kč, a to včetně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 622,84 Kč v souladu s návrhem žalobkyně, od 27. 8. 2022 do 10. 7. 2023, svým rozhodnutím. 8. Ve vztahu k žalobkyní požadovanému poplatku za„ předčasné ukončení pojistné smlouvy“ a„ náklady spojené s upomínám a vymáháním dlužného pojistného“ v souhrnné výši 650 Kč soud uvádí, že povinnost hradit smluvní pokuty, popř. paušalizované náklady za zaslání upomínky k plnění nebyla mezi účastníky v předmětné pojistné smlouvě sjednána. Ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu či náklady spojené s vymáháním dlužného pojistného bylo uvedeno v pojistných podmínkách žalobkyně připojených k předmětné pojistné smlouvě. Výši těchto poplatků žalobkyně poté vyčíslila v separátním sazebníku. Tento sazebník tedy nebyl v účastníky uzavřené pojistné smlouvě označen jako dokument tvořící její nedílnou součást. Z uvedeného vyplývá, že požadavek žalobkyně na úhradu smluvní pokuty či poplatku za upomínání dlužného pojistného, kdy výše jejich výše byla paušalizována v separátním sazebníku, a to bez konkrétní specifikace uvedených poplatků v účastníky sjednané pojistné smlouvě, nemůže obstát. 9. V souvislosti s absencí vyčíslení reálných nákladů vzniklých vyhovením a zasláním upomínky žalovanému a jejich nahrazení paušalizovaným poplatkem je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011) označuje smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody, kdy sjednání takové paušalizované náhrady škody je třeba v rámci tuzemské právní úpravy chápat právě jako ujednání o smluvní pokutě. V projednávané věci tak žalobkyní požadovaný paušalizovaný poplatek odpovídá svým charakterem ujednání o smluvní pokutě za porušení sjednané povinnosti žalovaného řádně hradit pojistné. Skutečnost, že žalobkyně spojuje tento paušální poplatek s písemnou upomínkou, na daném závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019). 10. Dále je třeba připomenout, že žalovaný se v předmětném smluvním vztahu nacházel v postavení spotřebitele. Je pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy, ale ani uplatnění obchodních podmínek není neomezené a výše uvedená relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností. 11. Soud rovněž doplňuje, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným se spotřebitelem Ústavní soud zdůraznil zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, kterou aplikoval ve formě tzv. principu důvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06). 12. V návaznosti na judikaturu konstatovanou shora Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání tak musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text či nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. V souvislosti s obchodními podmínkami pak Ústavní soud uvedl, že stěžejním účelem obchodních podmínek v kontraktačním procesu se spotřebitelem by měl být především popis technického a vysvětlujícího charakteru, a nikoliv skrytá ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná. Ve světle těchto informací pak Ústavní soud dále konstatoval, že v rámci s