16 C 138/2024-23 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 000 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, .2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci:4. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 36 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit i s úrokem ve výši 43 200 Kč v pravidelných splátkách po 3 600 Kč měsíčně. Žalovaný dosud neuhradil na svůj dluh ničeho. Žalobkyně před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 36 000 Kč žalovanému přezkoumala schopnost žalovaného uvedenou částku splatit.5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 23. 7. 2024 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.8. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 36 000 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil na svůj dluh ničeho. Částka 36 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 21. 1. 2024 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 24. 1. 2024 podle § 573 o.z., dne 25. 1. 2024 měl žalovaný plnit a ode dne 26. 1. 2024 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z.9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (přičemž úspěch žalovaného byl nepatrný), nárok na plnou náhradu nákladů řízení v částce 4 344 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 440 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 36 000 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b a. t. a 21 % DPH ve výši 504 Kč (počítáno z částky 2 400 Kč).