16 C 266/2023-25 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 742,27 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu 15 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 4 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit se souhrnným poplatkem ve výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 4 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 15 000 Kč žalovanému přezkoumala schopnost žalovaného uvedenou částku splatit. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně (resp. předchůdkyně žalobkyně) řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 12. 1. 2024 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 4 000 Kč. Částka 11 000 Kč (jako rozdíl shora uvedených částek) tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 10. 2. 2023 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 15. 2. 2023 podle § 573 o.z., dne 16. 2. 2023 měl žalovaný plnit a ode dne 17. 2. 2023 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.