23 C 243/2024-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 2 587 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného pojistného a nákladů za odeslání upomínky dlužného pojistného.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Z předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.4. Žalobkyně a žalovaná se ke dni , datum, písemně dohodly, že žalobkyně bude od téhož dne poskytovat, a to pro případ výskytu v dohodě blíže specifikované nahodilé události, žalované nebo třetí osobě účastníky dohodnuté plnění, za což měla žalovaná žalobkyni platit od 15. 12. 2022 částku 7 812 Kč ročně, a to po 651 Kč měsíčně vždy k 15. dni v měsíci. Doba trvání dohody nebyla sjednána. Za součást předmětné dohody byl v jejím textu označen rovněž dokument s názvem „Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění vozidel , Anonymizováno, “, (dále jen „obchodní podmínky“) a „Sazebník administrativních poplatků“, (dále jen „sazebník“). Žalovaná však účastníky smluvenou částku dne 15. 12. 2022, 15. 1. 2023, 15. 2. 2023 a 15. 3. 2023 neuhradila. Žalovaná byla, mimo jiné, vyzvána k úhradě žalobou nárokované částky prostřednictvím upomínky. Přestože žalovaná nijak nezpochybnila existenci žalobou vzneseného nároku, ani nerozporovala skutečnost, že předmětné peněžní prostředky nebyly žalobkyni uhrazeny, z ničeho nevyplynulo, že by do dne vyhlášení rozsudku žalovaná žalobkyni cokoliv uhradila.5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud aplikoval ustanovení § 2758 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle kterého se pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle § 2782 odst. 1 o. z., má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1931 o. z. Bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Podle § 1958 odst. 1 o. z. platí, je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2050 o. z. je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud žalobě částečně vyhověl.7. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena pojistná smlouva na dobu neurčitou, kde žalobkyně vystupovala v postavení pojistitele a žalovaná jako pojistník. Pojistné období bylo sjednáno jako roční s počátkem pojištění od 15. 12. 2022, přičemž sjednané pojistné mělo být hrazeno ve splátkách měsíčně, a to vždy k 15. dni v příslušném měsíci. Žalovaná porušila svoji povinnost vyplývající z mezi ní a žalobkyní uzavřené pojistné smlouvy, a to když od 15. 12. 2022 nehradila sjednané splátky pojistného. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ani přes upomínku žalobkyně dlužné pojistné neuhradila, vznikla jí povinnost k úhradě dlužné částky představované poměrnou částí neuhrazeného pojistného, v souladu s návrhem žalobkyně, za období od 15. 12. 2022 do 5. 4. 2023, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 387 Kč od 16. 3. 2023 do zaplacení.8. Ve vztahu k žalobkyní požadovanému poplatku za odeslání „upomínky dlužného pojistného – po zániku pojištění“ ve výši 200 Kč soud uvádí, že povinnost hradit paušalizované náklady za upomínku k plnění nebyla mezi účastníky v předmětné pojistné smlouvě sjednána. Ujednání o povinnosti žalované nahradit náklady spojené s vymáháním dlužného pojistného bylo uvedeno v pojistných podmínkách žalobkyně připojených k předmětné pojistné smlouvě. Výši těchto nákladů spojených s vymáháním dlužného pojistného žalobkyně poté paušálně vyčíslila v sazebníku, a to částkou ve výši 200 Kč za „upomínku dlužného pojistného – po zániku pojištění“. Aktuální znění tohoto sazebníku je dostupné na obchodních místech a internetových stránkách žalobkyně. Z uvedeného vyplývá, že požadavek žalobkyně na úhradu poplatku za vyhotovení a odeslání upomínky dlužného pojistného, kdy je výše tohoto poplatku paušalizována v separátním sazebníku, a to bez konkrétní specifikace uvedeného poplatku v účastníky sjednané pojistné smlouvě, nemůže obstát.9. V souvislosti s absencí vyčíslení reálných nákladů vzniklých zasláním upomínky žalované a jejich nahrazení paušalizovaným poplatkem je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011) označuje smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody, kdy sjednání takové paušalizované náhrady škody je třeba v rámci tuzemské právní úpravy chápat právě jako ujednání o smluvní pokutě. V projednávané věci tak žalobkyní požadované paušalizované poplatky odpovídají svým charakterem ujednání o smluvní pokutě za porušení sjednané povinnosti žalované řádně hradit pojistné. Skutečnost, že žalobkyně spojuje tento paušální poplatek s písemnou upomínkou, na daném závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019).10. Dále je třeba připomenout, že žalovaná se v předmětném smluvním vztahu nacházela v postavení spotřebitele. Je sice pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené a výše uvedená relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností.11. Soud rovněž doplňuje, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným se spotřebitelem Ústavní soud zdůraznil zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, kterou aplikoval ve formě tzv. principu důvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06).12. V návaznosti na judikaturu konstatovanou shora Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání tak musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text či nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepo