10 C 147/2025-46 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu Smlouvy o úvěru , číslo smlouvy, ze dne , datum, , na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěrový limit a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 802 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož žalovaná přes tuto výzvu neuhradila svůj dluh, rozhodla se žalobkyně odstoupit od smlouvy se splatností ke dni 30. 9. 2024. K úhradě dluhu žalobkyně vyzvala žalovanou předžalobní výzvou ze dne 14. 1. 2025.2. Žalovaná se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvou o spotřebitelském úvěru , číslo smlouvy, ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr, a to do úvěrového limitu 40 000 Kč, kdy část byla účelová k nákupu zboží u obchodníka , právnická osoba, , konkrétně mobilního telefonu Apple iPhone 14 Pro 128GB Gold v ceně 31 787 Kč, na kterou byl čerpán úvěr v plné výši. Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,78 % ročně, RPSN činila 22,8 %. Žalovaná se zavázala splácet úvěr ve splátkách ve výši 1 643 Kč. Součástí smlouvy bylo rovněž ujednání o pojištění ve výši 159 Kč měsíčně. K posouzení úvěruschopnosti žalované byla žalobkyní doložena pouze interní zpráva o posouzení úvěruschopnosti, podle které měla žalovaná disponovat mzdou/platem ve výši 18 000 Kč měsíčně s výdaji za bydlení 3 000 Kč a dalšími splátkami úvěrů ve výši 2 141 Kč, přičemž tyto údaje nebyly žádným způsobem doloženy. I v samotné zprávě je přitom uvedeno, že zdroj, ze kterého byly příjmy a výdaje zjištěny, je třeba vždy doložit. Čerpání úvěru bylo žalobkyní doloženo potvrzením o odchozí platbě, kdy s ohledem na absenci tvrzení žalované vzal soud z tohoto potvrzení za prokázané, že žalovaná čerpala úvěr celkem ve výši 31 787 Kč a tento úvěr nesplatila, resp. uhradila toliko částku 27 500 Kč. Dopisem ze dne 7. 10. 2024 bylo doloženo odstoupení žalobkyně od smlouvy a oznámení o zániku pojištění. Výzvou ze dne 14. 1. 2025 zaslanou právním zástupcem žalobkyně bylo prokázáno, že žalovaná byla k úhradě dále vyzvána ve lhůtě 7 dnů, přičemž tato výzva byla dle potvrzení odeslána dne 16. 1. 2025.4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.6. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené její možnostem.9. V dané věci žalobkyně prokázala uzavření smlouvy a čerpání úvěru žalovanou, která toto nijak nerozporovala. Nebylo však prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy relevantním způsobem dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. V předložené zprávě o posouzení úvěruschopnosti je sice uvedeno, že žalovaná měla pobírat mzdu/plat ve výši 18 000 Kč měsíčně čistého s výdaji za bydlení 3 000 Kč a dalšími splátkami úvěrů ve výši 2 141 Kč. Zároveň je však z uvedené zprávy zřejmé, že tato informace měla být žalobkyní ověřena, přičemž z prázdných kolonek u způsobu ověření je zřejmé, že se tak nestalo (viz také poznámka „Vždy přikládáme zdroj, ze kterého byly zjištěny příjmy a výdaje“). Z „příslušných databází a registrů“ pak z povahy věci nemohly být ověřeny příjmy a výdaje žalované. Z toho je tedy zřejmé, že žalobkyně se posouzením otázky úvěruschopnosti důkladně (tedy nikoliv jen povrchně či symbolicky) nezabývala, když se spokojila s pouhým údajným tvrzením žalované o čistém měsíčním příjmu 18 000 Kč měsíčně či výdajích 3 000 Kč měsíčně. I deklarované výdaje přitom na první pohled budí pochybnosti, a to s ohledem na běžné náklady na bydlení a živobytí. Žalobkyni přitom nic nebránilo vyžádat si minimálně potvrzení o příjmech žalované či její výpis z bankovního účtu, jak jí ostatně ukládá její vlastní formulář. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná úvěr nějakou dobu splácela. Obecně, ale i z vlastní činnosti soudu, je známo, že i v době předlužení jsou dlužníci schopni poměrně dlouhou dobu dluhy splácet, kdy tento stav udržují čerpáním dalších úvěrů, půjček od rodiny či známých, či odkládáním jiných povinných plateb (sociální a zdravotní pojištění, nájemné apod.). Je to přitom právě porušování povinností prověřovat úvěruschopnost zájemců o spotřebitelský úvěr, které umožňuje udržování a prohlubování tohoto stavu, což vede ke zvyšování dluhové zátěže spotřebitelů a poškozování dalších věřitelů. Skutečnost, že žalovaná následně nějaký čas splácela, pak především nic nemění na tom, že žalobkyně zjevně porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru je třeba připomenout, že podle rozsudku Soudního dvora EU sp. zn. C-679/18 má prohlášení uzavřené smlouvy na neplatnou sankční charakter, přičemž sankce musí být vždy účinná, přiměřená a odrazující. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zjevně rezignovala na řádné posouzení schopnosti žalovanou úvěr splácet a toto prověření provedla pouze symbolicky (dokonce v rozporu s vlastní metodikou), shledal soud za zcela přiměřené prohlásit sjednanou smlouvu za neplatnou. Proto soud uložil žalované povinnost vrátit poskytnutou jistinu na základě ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy tuto dále ponížil o částky, které již byly žalovanou na úvěr uhrazeny. Soud uložil žalované plnit ve lhůtě tří dnů, když ze strany žalované nebyly tvrzeny žádné okolnosti, které by soudu umožňovaly určit plnění ve splátkách či v konkrétním delším časovém horizontu.10. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaná dostala do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, resp. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 29. 1. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 16. 1. 2025 zaslala žalované výzvu k plnění do 7 dnů, přičemž tato písemnost byla žalované doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání. Dne 29. 1. 2025 tak nastalo prodlení na straně žalované, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.11. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byla úspěšnější žalovaná, té však náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.