10 C 291/2025-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu Smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, dne , datum, , jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 150 000,00 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 17,99 % p. a. a dále poplatky dle platného ceníku. Žalovaný se zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 478 Kč, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Jelikož žalovaný nereagoval na výzvy žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru, využila žalobkyně svého práva a prohlásila dne 2. 10. 2024 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami. Dle předmětné smlouvy o úvěru (čl. 3.1) byla banka oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, rovněž úroky z prodlení a další vzniklé poplatky. Žalobkyně žalovaného k úhradě jeho dluhu opakovaně vyzývala, avšak bezúspěšně. Žalovaný nereagoval ani poté, co mu byla právním zástupcem žalobkyně zaslána předžalobní výzva k úhradě dluhu.2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvou o úvěru ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal uvedený úvěr splácet po 3 478 Kč měsíčně vždy každým 20. dnem měsíce, počínaje 20. 4. 2023 a konče 20. 3. 2029. Výše úroku činila 17,99 % ročně, RPSN činilo 20,35 %. Další podmínky byly upraveny odkazem na Všeobecné obchodní podmínky a Ceník žalobkyně. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala daňové přiznání žalovaného o jeho příjmech, kdy toto žalobkyně soudu rovněž doložila. Výpisem z úvěrového účtu žalovaného bylo prokázáno jeho čerpání dne 16. 3. 2023 ve výši 150 000 Kč. Současně z uvedeného výpisu vyplývá, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, načež doloženým dopisem ze dne 31. 8. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných splátek s tím, že v opačném případě dojde k zesplatnění celého dluhu. Vzhledem k tomu, že žalovaný splátky nedoplatil, přistoupila žalobkyně k zesplatnění dopisem ze dne 2. 10. 2024, kdy tento soudu rovněž předložila. Předžalobní výzvou ze dne 15. 5. 2025 pak žalobkyně prokázala, že žalovaného vyzývala rovněž prostřednictvím právního zástupce, kdy tato výzva obsahuje základní skutkový a právní rozbor věci.5. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.10. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, tedy žalovaný čerpal úvěr, který následně nesplácel, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. V této souvislosti se soud rovněž zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že se žalobkyně nespolehla pouze na tvrzení uváděná žalovaným, ale rovněž je ověřila vyžádáním daňového přiznání k dani z příjmů žalovaného. Na základě uvedeného má soud za to, že žalobkyně svým povinnostem dostála.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 32 455,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 775 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 144 365,90 Kč sestávající z částky 6 900 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 050 Kč ve výši 4 630,50 Kč.