10 C 72/2026-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 4. 2. 2026 domáhala zaplacení dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou měla žalovaná uzavřít prostřednictvím webových stránek žalobkyně. Tvrdila, že žalované byl po elektronické identifikaci a ověření její bonity poskytnut spotřebitelský úvěr, přičemž smlouva byla uzavřena potvrzením verifikačního SMS kódu dne 12. 4. 2024, resp. 15. 4. 2024. Úvěr byl žalované vyplacen na její bankovní účet a žalovaná se zavázala hradit měsíční smluvní úrok ve výši 40 % p. m., zatímco jistinu mohla splatit kdykoli. Pro prodlení žalované s úhradami žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 9. 2024. Předmětem žaloby byla pohledávka v celkové výši 14 000 Kč, sestávající z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Současně se žalobkyně domáhala přiznání nároku i pro případ, že by soud neshledal smlouvu o spotřebitelském úvěru platně uzavřenou, a to z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované odpovídající vyplacené jistině.2. Následně vzala žalobkyně žalobu částečně nazpět, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná dne 18. 6. 2024 zaplatila částku 10 450 Kč. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí ve výroku I. zastavil.3. Žalovaná se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu dali svým postojem najevo, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Ze Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, má soud za prokázané, že touto se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, a to na účet žalované č. ú. , č. účtu, . Úvěr byl sjednáván na dobu neurčitou, kdy žalovaná se zavázala splácet úrok úvěru vždy k 13. dni v měsíci s tím, že jistinu je možné splatit kdykoliv. Zápůjční úroková sazba se uplatňuje jako úroková sazba měsíční a její výše činí 40 % p. m. RPSN činilo 5517,17 %. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského účtu, kdy pro ověření totožnosti žalované byla provedena vratná verifikační platba ve výši 1 Kč z účtu žalované na účet žalobkyně. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, ohledně které by žalovaná byla v prodlení. Žalované byl poskytnut úvěr dne 12. 4. 2024 ve výši 5 000 Kč a dne 15. 4. 2024 ve výši 5 000 Kč, jak vyplývá z potvrzení o provedených platbách. Z negativního tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná na uvedený úvěr zcela nesplatila, resp. uhradila toliko částku 10 450 Kč. K vrácení dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána dopisem právního zástupce odeslaným dle podacího lístku dne 21. 10. 2025, a to s lhůtou k plnění do 3 dnů.6. Podle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.11. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly úrok ve výši 40 % měsíčně, přičemž konečná výše RPSN činila 5517,17 %. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kterým byla shledáno rozporné s dobrými mravy čtyřnásobné překročení úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami, tj. 60 % p.a. Soud dále dospěl k závěru, že vztah účastníků není možné posoudit ani dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaná obdržela od žalobkyně částku 10 000 Kč a zaplatila dle tvrzení žalobkyně 10 450 Kč. Je tedy zřejmé, že na její straně k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Výrokem pod bodem II. proto soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v daném řízení byla úspěšná žalovaná, té však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.