7 C 26/2026-14 — Okresní soud v Sokolově

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 9 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, (dále jen „Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč (dále také jen „úvěr“), a to na její bankovní účet. Úroky úvěru měly být žalovanou původnímu věřiteli hrazeny v měsíčních splátkách 3 000 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce (viz. článek IV. a článek V. smlouvy o úvěru). Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15.10.2023. I přes upomínkování věřitelem nebyla ze strany žalované řádně uhrazena pravidelná měsíční splátka úvěru splatná dne 15.10.2023, případně další splátky úvěru. Ke dni sepisu tohoto návrhu je proto žalovaná v prodlení s uhrazením celkem 3 neuhrazených splátek úvěru po 3 000 Kč. Pohledávku v celkové výši 9 000,00 Kč z titulu neuhrazeného smluvního úroku úvěru postoupil dne 01.04.2024 původní věřitel na žalobce, a to na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 01.10.2023 a Předávacího protokolu č. 0007 k Rámcové smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 01.04.2024 v souladu s článkem 2.2. Rámcové smlouvy. Žalovaná byla o postoupení pohledávky řádně informována společně zaslaným Oznámením o postoupení pohledávky, výzvou k uhrazení dluhu ze dne 05.04.2024 ze strany jak původního věřitele, tak žalobce. V návaznosti na shora řečené a z důvodu procesní opatrnosti žalobce požaduje v rámci tohoto řízení po žalované toliko částku ve výši 9 000,00 Kč představující smluvní úrok ve výši 10,00% měsíčně za období 90 dnů, počítaných ode dne 16.10.2023, tj. den následující po dni splatnosti splátky, se kterou je žalovaná v prodlení, a to vše v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále žalobce požaduje úhradu zákonného úroku z prodlení v odpovídající výši z této částky a náhradu nákladů soudního řízen Podání žaloby předcházelo zaslání předžalobní upomínky žalovanému.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní došel soud k následujícím skutkovým zjištěním: Dne , datum, uzavřela předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, a žalovaná Smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč na její bankovní účet , č. účtu, . Za poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 10% měsíčně. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) činí 213,84 % p.a.. Celkovou dlužnou částku ve výši 66 000 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru a úroků se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.10.2023, tuto smlouvu předložila žalobkyně i včetně přílohy tvořící seznam postupovaných pohledávek Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno postupníkem. Předžalobní výzva ze dne 5.04.2024 a byla žalované zaslána prokazatelně dne 6.04.2024.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o.z.“) „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.“, a dále podle § 1810 a násl. o.z. – Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud je toho názoru, že Smlouva předložená žalobkyní směřovala právě k založení závazku ze smlouvy o úvěru dle občanského zákoníku, resp. smlouvy o spotřebitelském úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud ovšem dospěl k závěru, že k založení vztahu z výše uvedené Smlouvy mezi účastníky nedošlo, neboť Smlouva je neplatná podle § 580 a § 588 o.z., a to pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, který soud spatřuje v nepřiměřené výši sjednaného finančního protiplnění za poskytnutí úvěru. Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom dle § 588 o.z. povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Posuzovanou Smlouvou se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 10% měsíčně, což je 120 % ročně. Požadovaný úrok ve výši 120 % ročně zjevně nepřekračuje přiměřenou úrokovou sazbu vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností od jednoho roku do pěti let se v období roku 2020 pohybovala na úrovni 8,08 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí spotřebitelského úvěru v podobě smluvního úroku uvedeného ve Smlouvě rozhodně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření Smlouvy. Z těchto ukazatelů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek Smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy a Smlouvu je tedy třeba považovat za neplatné právní ujednání dle § 580 o.z. a 588 o.z. Jednotlivá ujednání Smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalovanému neposkytla, tedy neplatná je celá Smlouva.Nad rámec uvedeného ještě soud dodává, že Smlouvy o úvěru by neobstála ani ve světle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně neprokázala, že by řádně zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalované. Proto by bylo možno posoudit uvedenou smlouvu jako neplatnou i z tohoto hlediska s ohledem na § 87 Zákona.Jelikož se žalobkyně žalobou domáhala přiznání toliko neuhrazeného smluvního úroku 9 000 Kč, soud žalobu zamítl, neboť jak bylo vylíčeno shora, posoudil Smlouvu jako neplatnou.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v souvislosti se soudním řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.