8 C 10/2026-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 2 600 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 2 600 Kč od 16.02.2021 do zaplacení představující nesplacené peněžní prostředky s příslušenstvím poskytnuté žalobkyní žalované dle smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, , kdy jistina úvěru činila 12 000Kč a souhrnný poplatek za půjčení 9 816 Kč, který žalovaná splácela po 364 Kč týdně a celkem uhradila 19 216 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Žalobkyně omluvila svou neúčast při soudním jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaná se k jednání, ačkoliv měla řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázaná následující skutkové závěry. Žalobkyně jakožto právnická osoba poskytující úvěry a žalovaná, jakožto fyzická osoba (spotřebitel), dne , datum, sjednaly smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , kdy na základě předmětné smlouvy byl žalované poskytnut hotovostně úvěr ve výši 12000 Kč Ve smlouvě byl sjednán poplatek za půjčení v souhrnné výši 9 816 Kč, zápůjční úroková sazba činila 70,89% ročně, RPSN úvěru 212,77%. Žalovaná se zavázala úvěr včetně příslušenství a poplatků ve výši 21 816 vrátit v 60 týdenních splátkách po 363,60Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru sepsala evidenční kartu, kde jsou informace o žalované a jejích poměrech. Žalobkyně neprověřovala informace o majetkových poměrech žalované z veřejně dostupných a interních zdrojů. Žalovaná na předmětný úvěr postupně splatila celkem 19216 Kč. Žalobkyně žalovanou několikrát upomínala a o úhradu dluhu, naposledy pak předžalobní upomínkou ze dne 16.7.20255. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřely smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.6. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě žalobkyně vycházela jen z údajů poskytnutých žalovanou, když svá tvrzení o prověřování žalované z jiných zdrojů neprokázala. Žalobkyně se totiž nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, přišla o možnost být poučena soudem ve smyslu § 118a o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované (zejména aktivního zjišťování a prověřování), a vzhledem k absenci doložení takových důkazů je nutno uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.7. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z., s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 1387/2016, 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018), kdy sjednaná odměna za úvěr (úrok), zde reprezentována souhrnným poplatkem ve výši 9 816 Kč, činila přes ¾ jistiny, RPSN pak činilo 212,77%, přičemž za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. V daném případě dle údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) činilo RPSN v rozhodném období cca 8,60%, RPSN ve smlouvě tak je cca 24 krát větší. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné, kdy ujednání o úrocích a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání a tudíž neplatná .8. S ohledem na výše dovozenou neplatnost smlouvy přichází tedy do úvahy vrácení jen případného bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ a podpůrně ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Žalované však byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 12 000Kč, přičemž žalovaná vrátila 19 216 Kč. Bezdůvodné obohacení tedy žalovaná vrátila ještě před podáním žaloby, tudíž ve věci vůbec nepřipadlo do úvahy uložení povinnosti žalované vrátit plnění žalobkyni v jakékoliv výši. Žaloba proto musela být v plném rozsahu zamítnuta, čemuž odpovídá výrok I.9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byla plně žalovaná (žalobkyně neuspěla ze 100% uplatněného nároku), žalované však žádné náklady nevznikly, a proto soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.10. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona o.s.ř.