6 C 163/2023-58 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaná byla povinna zaplatit jí celkových 53 306 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 21. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla peněžní prostředky žalované ve výši 32 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr a úrok za poskytnutí úroku ve výši nominální úrokové sazby 64,6 % splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2 136 Kč a také úhradu za pojištění ve výši 262 Kč, vše ke každému 22. dni kalendářního měsíce od srpna 2021 do zaplacení. Žalovaná se dostala do prodlení s plněním smluvních závazků, neboť uhradila pouze 4 x částku 2 200 Kč v období od 17. 8. 2021 do 18. 11. 2021, tedy celkových 8 800 Kč. Žalobkyně dále upřesnila, že žalovaná částka se skládá z nové dlužné jistiny ve výši 36 120,16 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny ve výši 36 120,16 Kč za každý den z prodlení žalované s její úhradou od 1. 3. 2022, z níž žalobkyně požaduje pouze nárok na dobu do vyhotovení žaloby, tedy ve výši 15 002 Kč, dále úroku za poskytnutí úvěru z částky zbývající dlužné jistině úvěru ve výši 31 344,42 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení v úrokové sazbě 46,6 % a úhrady za pojištění za tři splátky po 262 Kč, tedy 786 Kč. K posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně uvedla, že byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Dále byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a na základě těchto informací bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 32 000 Kč a žalovaná se zavázala jej uhradit včetně nominální úrokové sazby 64,6 % p. a. v celkových 48 měsíčních splátkách po 2 136 Kč spolu s pojistným ve výši 262 Kč vždy ke každému 22. dni kalendářního měsíce od srpna 2021. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že tento úvěr byl žalované uhrazen dne 21. 7. 2021. Z karty klienta bylo zjištěno, že k vyčerpané části úvěru 32 000 Kč žalovaná uhradila 4 x 2 200 Kč ve dnech 17. 8., 20. 9., 30. 10. a 18. 11. 2021, tedy celkových 8 800 Kč. Zhodnocení klienta (žalované) soud zjistil, že žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem představuje částku 15 600 Kč a že její měsíční výdaje představují (kromě životního minima 3 860 Kč) částka na bydlení 2 610 Kč, tedy celkových 6 470 Kč, z čehož zbývá rezerva 8 130 Kč, k tomu byly doloženy tři výpisy ohledně převodu mzdy žalované, z nichž však dva jsou téhož data 19. 4. 2021, představují částku 16 051 Kč a třetí 17. 5. 2021 15 642 Kč. Dále byla ověřena interní napojení na registr SOLUS, kde byla žalovaná bez záznamu, stejně jako z výpisu nebankovního registru klientských informací. Z výzev ze dne 24. 1. a 22. 2. 2022 vyplývá, že žalovaná uhradila pouze prvé čtyři splátky po 2 200 Kč, byla vyzvána k úhradě následujících splátek s tím, že v opačném případě dojde k zesplatnění celého úvěru. Z oznámení ze dne 27. 2. 2022 soud zjistil, že na základě prodlení žalované s úhradou splátky úvěru o délce 65 dní, byl úvěr k tomuto dni zesplatněn co do částky 38 304 Kč. Prostřednictvím předžalobní výzvy z 17. 8. 2022 pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky, a to do 15 dnů od doručení této výzvy, když z poštovního podacího archu z téhož data vyplynulo, že zásilka byla toho dne zaslána. Žalovaná neprokázala, že by ničeho dalšího žalobkyni uhradila. 4. Podle § 2395 obč. zák. (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat oč se obohatil. Dle odst. 2. tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, dále plněním správního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 7. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Soud ke shora uvedeným právním podkladům, ze kterých vycházel, zdůrazňuje, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle jehož § 86 je poskytovatel povinen před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele a je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 tohoto zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (viz rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). 10. Soud se proto ve skutkové rovině nejprve zabýval otázkou, jak žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. 11. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Především pak z informacích dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informaci od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, nýbrž je povinen s odbornou péčí je vyhodnotit a důkladně prověřit a také vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známi z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (viz komentář § 9 zákona o spotřebitelském úvěru autorů Lukáše Vacka Wolters Kluwer, vydaném v Praze 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1AS30/2015-39). 12. V dané věci žalobkyně sdělila, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela jednak z dokladů a informací získaných od ní databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, jakými jsou doklady o příjmech, prohlášení žalované atd. a na základě těchto informacích shledala, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Žalobkyně učinila ověření úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI a provedla tzv. scoring klienta (interní matematický modul založený na bodovém hodnocení dlužníka). Co se týče výdajů, bylo na tyto stanoveno životní minimum ve výši 3 860 Kč a ohledně bydlení (nájemného) byla uvedena částka 2 610 Kč a ohledně dalších splátek částka 1 874 Kč, aniž by tyto položky byly verifikovány listinami, které by ověřovaly tyto částky. Dále zde byla uvedena výše příjmu 3 500 Kč měsíčně, která však neodpovídá žalobkyní předloženým výpisům z účtu za období od července do srpna 2021, které v průměru činí 11 151 Kč. Žalobkyně vyšla z modelu, že žalované zbývá po odečtení výdajů 8 344 Kč na rezervě 4 150 Kč a stanovila splátku úvěru 1 770 Kč. Soud tedy zdůrazňuje skutečnost, že žalobkyně vyšla ohledně výdajů žalované pouze z jí tvrzených a objektivně naprosto nereálných informací a nepožadovala jejich doložení, což vede soud k závěru, že žalobkyně při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nedostála povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí. Soud zde obdobně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018 a také na Nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/2018. Soud se tedy domnívá, že důsledkem takovéhoto nesprávného neobjektivního a bez odborné péče vyvozeného posouzení úvěruschopnosti žalované i skutečnost, že předmětná smlouva o úvěru odporuje