1 C 117/2025-40 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 4. 2024 je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, , Anonymizováno, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 27. 5. 2014 se žalovanou smlouvu o zápůjčce (dále jen „Smlouva“), kterou žalované zapůjčil částku 100 000 Kč se splatností do 30. 11. 2024 a sjednaným úrokem ve výši 3 % měsíčně ze zapůjčené částky. Žalovaná svůj dluh uznala a zavázala se ho uhradit do 30. 11. 2024. Žalovaná neuhradila nic.2. Žalobkyně byla dle § 118 odst. 2 o.s.ř. poučena, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle žalobcova právního názoru, tedy nikoliv dle uznání žalované, nýbrž podle smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Současně byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila rozhodná skutková tvrzení, a to, zda byla před uzavřením Smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, zda byly ověřovány její příjmy a výdaje a oproti jakým dokumentům, zda byla částka 100 000 Kč žalované vyplacena, kdy a na jaký účet, jaká byla smluvní ujednání, jak žalovaná zápůjčku splácela a kdy byla žalovaná vyzvána k zaplacení. Žalobkyně byla současně poučena o následcích nevyhovění výzvy.3. Žalobkyně doplnila, že žalovaná se zavázala uhradit celou zapůjčenou částku 100 000 Kč jednorázově do 30. 11. 2014 a dále se zavázala hradit úroky ve výši 3 % měsíčně vždy k prvému dni v měsíci. Žalovaná dle smlouvy neuhradila ničeho. Ohledně dalších skutkových tvrzení žalobkyně uvedla, že dosavadní tvrzení a důkazy, které soudu předložila, jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu, kterým by dal žalobkyni za pravdu. Současně poukázala na skutečnost, že stejně se vyslovil soud, když ve věci vydal elektronický platební rozkaz, kterým žalobě vyhověl. Zdůraznila, že elektronický platební rozkaz byl zrušen jen z důvodu nedoručitelnosti žalované, proto by měl soud rozhodnout ve věci stejně, neboť žalobkyně doložila důkazy potvrzující, že si žalovaná zapůjčila jistinu 100 000 Kč a že z ní měla platit úroky 3 % měsíčně od 27. 6. 2014 do 27. 11. 2014.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.5. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 5. 2014 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, , Anonymizováno, . zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 100 000 Kč na dobu do 30. 11. 2024 a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit do 30. 11. 2024 a dále se zavázala hradit úrok ve výši 3 % měsíčně z této částky vždy k prvnímu dni každého měsíce na účet věřitele. Skutečnost, že částka 100 000 Kč byla žalované poskytnuta, je prokazována dokumentem nazvaným „Uznání dluhu“, který vydlužitelka a společnost , právnická osoba, , Anonymizováno, . podepsaly týž den a v němž žalovaná uvádí, že uznává částku 100 000 Kč co do důvodu i výše jako svůj dluh vůči zapůjčiteli, který vznikl zápůjčkou ze dne, který však nebyl uveden, a zavazuje se jej uhradit do 30. 11. 2024. Z listiny nazvané jako uznání dluhu má soud za prokázané, že částka 100 000 Kč byla žalované vyplacena. Listina však nesplňuje náležitosti stanovené v občanském zákoníku na uznání dluhu, když v ní není přesně specifikován důvod (není přesně specifikována smlouva o zápůjčce číslem ani dnem uzavření).6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností , právnická osoba, , Anonymizováno, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně doložila předžalobní výzvu, ovšem nikoli již doklad o jejím odeslání žalované.7. V právní rovině dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2 390 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a následující. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána ustanovením § 1879 a násl. o. z. Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v , adresa, ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.10. Žalobkyně přes poučení soudu nedoplnila skutková tvrzení ohledně posouzení žalované splácet zápůjčku ze strany právního předchůdce a neoznačila k tomuto žádné důkazy. Žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení (potažmo břemeno důkazní) ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením Smlouvy. Vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z.11. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Soud dospěl k závěru, že listina nazvaná uznání dluhu předložené žalobkyní nesplňuje náležitosti § 2053 o. z. (viz odst. 5 odůvodnění). Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 33 Cdo 779/2002, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že uznání dluhu plní zajišťovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Důvod musí být vždy jednoznačně dovoditelný. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Nestačí, že dlužníku, který právní jednání učinil, či věřiteli, jemuž bylo adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, pokud to není poznatelné z vlastního textu listiny. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce není v listině jednoznačně a nezaměnitelně specifikovaná dnem uzavření či číslem, nelze dojít k závěru, že je důvod uznání jednoznačně a nezaměnitel