Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 15 540 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela dne 3. 1. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, -457931 (dále jen „Smlouva“) ve výši 18 180 Kč, skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 8 180 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet po 303 Kč týdně. Souhrnný poplatek se skládá z úroku ve výši 1 980 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměny obchodního zástupce z hotovostního inkasa splátek ve výši 2 640 Kč. Žalovaná uhradila 2 640 Kč, která byla započtena na úhradu poplatku za zpracování a doručování úvěru. Žalovaná částka je tvořena nesplacenou dlužnou jistinou ve výši 10 000 Kč, nesplaceným úrokem ve výši 1 980 Kč, nesplacenou odměnou obchodního zástupce ve výši 3 200 Kč a nesplaceným poplatkem za zpracování úvěru ve výši 360 Kč.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že provedla lustraci v databázi neplatných dokladů MV ČR a v insolvenčním rejstříku, kontrolu rodných čísel dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, a v registru platebních informací, kontrolu žalované v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí, a kontrolu platební historie žalované u žalobkyně, když jiná smlouva žalovaná není v databázi žalobkyně evidována. Aktuální finanční situaci žalované vyhodnotila žalobkyně dle vyplněných podkladů klienta a na základě místních vědomostí z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 1. 2024 č. , hodnota, , kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že jí žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti při podpisu Smlouvy a žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úroky ve výši 1 980 Kč, s poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč, celkem se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 18 180 Kč. RPSN dosahovalo 212,77 %. Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že žalovaná uhradila 2 640 Kč. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je vdaná, nevlastní nemovitosti ani vozidlo, nemá jiný úvěr, pobírá důchod ve výši 16 333 Kč, její životní výdaje na bydlení činí 4 872 Kč a životní minimum 4 860 Kč, jiné životní výdaje, např. na telefon, internet, pojištění apod. neuvedla. Žalobkyně ověřila příjem žalované oproti výpisu o výplatě invalidního důchodu ze dne 6. 12. 2023 ve výši 300 EUR a dne 27. 12. 2023 ve výši 512,20 EUR. Provedení šetření v REPI Credit Report a databázi MV ČR žalobkyně prokázala příslušnými výstupy.6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.9. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Žalobkyně ověřila výši příjmu žalované podle potvrzení o provedených platbách invalidního důchodu Sociálnou poisťovňou. Žalobkyně vycházela z nákladů na bydlení ve výši 4 872 Kč a z částky 4 360 Kč představující životní minimum.10. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové Smlouvy. Žalobkyně neověřila ani základní výdaje žalované a její domácnosti, a to především náklady na bydlení (platby za nájem, energie, vodu, apod.). Žalobkyně vycházela pouze ze sdělení žalované a z výše životního minima 4 860 Kč. Normativní náklady však nemohou nahradit při posuzování úvěruschopnosti konkrétní údaje o výdajích žalované na domácnost, na stravu, dopravu do zaměstnání. Za situace, kdy žalobkyně zcela rezignovala na ověření výdajů žalované, dospěl soud k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně nemohla řádně posoudit, zda žalovaná bude schopna úvěr splácet za situace, kdy neměla spolehlivě ověřeny výdaje žalované a nemohla je tedy porovnat s příjmy. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).12. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč, uhradila částku 2 640 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 7 360 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 8 180 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 15 540 Kč a částkou 7 360 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.13. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, zůstala v řízení pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaná, přestože byla řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila, a proto ji soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Z obsahu spisu k jejím výdělkovým poměrům vyplývá pouze to, že žalovaná pobírá invalidní důchod a že v prosinci roku 2023 jí byly Sociálnou poisťovňou vyplaceny částky 512,20 EUR a 300 EUR. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že je schopna dlužnou částku hradit a že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalované uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem po právní moci rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobkyně soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobkyně požadovat úhradu celé dlužné jistiny.14. Pro úplnost soud uvádí, že dalším důvodem neplatnosti Smlouvy je její rozpor s dobrými mravy dle § 588 o.z. Žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, zavázala se tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 180 Kč. Takový poplatek má soud ve shodě s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019 č.j. 26 ICm 2856/2016-22 za skrytý úrok, což vede k podstatnému navýšení celkové roční procentní sazby nákladů. Za situace, kdy žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a ta zavázala se vedle jistiny vrátit finanční prostředky ve výši 8 180 Kč jako odměnu poskytovateli úvěru, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatek), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o.z. Neúměrnou míru zatížení žalované jako spotřebitele lze dovodit i RPSN 212,77 % ročně. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného. Lze-li dle shora citovaného nálezu Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu z důvodu rozporu smluvních ujednání spotřebitelských smluv s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele zastavit exekuci, tím spíše je třeba zabývat se platností smlouvy již v nalézacím řízení. Ze Smlouvy není možné dovodit, jaké konkrétní služby měly být za uvedené poplatky žalované poskytnuty, z obsahu Smlouvy nevyplývá důvod výše jednotlivých poplatků. Poplatek neodpovídá reálným nákladům, které žalobkyně jako poskytovatel úvěru s uzavřením Smlouvy měla a mohla mít. Administrativní činnost, včetně hotovostního režimu výběru, jsou činnosti automatizované a nikterak složité. Skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, nýbrž navýšení smluvního úroku. Soud proto tyto poplatky považuje za skrytý úrok, jak bylo uvedeno již shora. Jednotlivá ujednání ohledně úroků a poplatků nelze od dalších ujednání oddělit pro jejich vzájemnou provázanost, výše shora uvedených administrativních poplatků byla promítnuta do výše týdenních splátek, které byla žalovaná povinna dle Smlouvy platit.15. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a contrario. Žalovaná byla ve věci úspěšnější, měla by proto právo na náhradu nákladů řízení. Protože jí v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, resp. žádné neuplatnila, soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.