Okresní soud ve Strakonicích 1 C 135/2026-19 – Náklady řízení

Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 10 146,79 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, uzavřené mezi původním věřitelem žalobkyně společností , Anonymizováno, ’, Anonymizováno, , Anonymizováno, s. r. o. a žalovanou dne 16. 3. 2025 (dále jen „Smlouva“) byl žalované poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč se splatností 16. 4. 2025. Žalovaná se zavázala uhradit poplatek za sjednání úvěru ve výši 2 939,88 Kč a smluvní úrok ve výši 2207,12 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením, uhradila pouze 0,21 Kč. Částka 10 146,79 Kč představuje nesplacenou jistinu ve výši 7 000 Kč, poplatek za sjednání úvěru 2 939,88 Kč a smluvní úrok ve výši 206,91 Kč. Žalobkyně tvrdí, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem žalované a žalobkyní dne 6. 5. 2026. V rámci posouzení úvěruschopnosti byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI, byla povinna doložit výplatní pásky za 2 měsíce, výpis z bankovního účtu nebo daňové přiznání. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované a žádosti o úvěr bylo vyhověno.2. Žalovaná uvedla, že není schopna dluh uhradit jednorázově, požádala o možnost úhrady ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně. Uvedla, že je samoživitelka, nezl. syn chodí do mateřské školky, náklady na bydlení činí cca 10 000 Kč měsíčně. Žalovaná pracuje, její mzda dosahuje cca 24 000 Kč, aktuálně jsou vůči ní vedena dvě exekuční řízení, a to na částku 100 000 Kč a 30 000 Kč s příslušenstvím.3. Soud v řízení dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, / , Anonymizováno, uzavřené mezi společností , Anonymizováno, ’, Anonymizováno, , Anonymizováno, s. r. o. jako věřitelem a žalovanou dálkovým způsobem dne 17. 3. 2025, bylo zjištěno, že se věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr uhradit společně s úrokem ve výši 207,12 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 2 939,88 Kč do 30 dnů od odeslání finančních prostředků, RPSN úvěru činilo 3 568,21 %. Částka 7 000 Kč byla převedena na účet žalované dne 17. 3. 2025, jak vyplynulo z výpisu z účtu žalované a potvrzením o provedení transakce vystavené , právnická osoba, . dne 7. 3. 2025.4. Z Rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 27. 8. 2024 uzavřené mezi původním věřitelem žalované, společností , Anonymizováno, ’, Anonymizováno, , Anonymizováno, s. r. o., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, soud zjistil, že jejím předmětem je stanovení podmínek pro postupování pohledávek z postupitele na postupníka. Podle č.l. 2 Rámcové smlouvy bude k postupování pohledávek docházet na základě dílčích smluv o postoupení pohledávek tak, že postupitel zašle Datovou pásku představující seznam postupovaných pohledávek postupníkovi s tím, že se strany zavázaly uzavřít dílčí smlouvy o postoupení pohledávek. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 5. 2026 včetně přílohy obsahující seznam postupovaných pohledávek je zřejmé, že jí byla na žalobkyni postoupena mimo jiné také pohledávka za žalovanou. Původní věřitel vyrozuměl žalovanou, že pohledávka ze Smlouvy byla postoupena na žalobkyni, jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2026.5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , Anonymizováno, ’, Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o. z., neboť pohledávka byla postoupena na žalobkyni.6. Soud se zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.8. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že původní věřitel provedl lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích, a žalovaná byla povinna předložit výplatní pásky za dva měsíce, výpis z bankovního účtu nebo daňové přiznání. Taková skutková tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy jsou nedostatečná, není zřejmé, z jakých konkrétních údajů právní předchůdce žalobce vycházel, jak je vyhodnotil, zda a oproti jakým konkrétním dokladům je ověřil. K prokázání těchto svých obecných tvrzení navrhla žalobkyně listinu, z níž je zřejmé, že žalovaná nebyla vlastníkem nemovitostí a její běžný účet vykazoval zůstatek 0 Kč. Žalobkyně tedy netvrdila ani neprokazovala, že by její právní předchůdce jakkoli ověřoval výši příjmů a výdajů a z toho plynoucí schopnost žalované daný úvěr splácet. Jediný doklad o posuzování úvěruschopnosti svědčí o tom, že žalovaná měla nulový zůstatek na běžném účtu a nevlastnila žádné nemovitosti. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce řádně posuzoval úvěruschopnost žalované. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.9. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).10. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, či smluvní pokutu apod. Žalované byla poskytnuta částka 7 000 Kč, žalovaná uhradila 0,21 Kč a je povinna vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky jakožto dlužnou jistinu žalobkyni. Soud proto žalobě ohledně částky 6 999,79 Kč jako důvodné vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu ohledně částky 3 147 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru a úroky z úvěru, neboť se nejedná o dlužnou jistinu úvěru. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu také ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.11. Vzhledem k výši mzdy žalované v částce 24 000 Kč, nákladům na bydlení ve výši 10 000 Kč, ke skutečnosti, že žalovaná je tzv. samoživitelkou nezletilého syna, dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalované uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč.12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná co do 60 % předmětu řízení a co do 40 % (s přihlédnutím k výši úroků z prodlení, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta) byla neúspěšná. Soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 % (60 % - 40 %). Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobkyně za tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání soudu ve výši 400 Kč za každý úkon podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“). Dále žalobkyni náleží čtyři režijní paušály po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Dále jsou náklady řízení tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč. Celkem tak náklady řízení činí částku 2 300 Kč, soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 %, tedy ve výši 460 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. Soud aplikoval § 14b advokátního tarifu, neboť žaloba byla podána na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobních věcech a předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč.