Okresní soud ve Strakonicích 1 C 146/2026-19 – Náklady řízení

Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 17 650 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 2025 č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě které poskytl původní věřitel společnost , právnická osoba, . žalovanému částku 10 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2026 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně dále tvrdí, že na základě shora uvedené Smlouvy o spotřebitelském úvěru byl původním věřitelem poskytnut žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 40 % p.m. z jistiny, úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které žalovaný zvolil parametry smlouvy, následně se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Po prověření schopností žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy verifikačním kódem ve formě SMS. Žalovanému byly zaslány peněžní prostředky na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě. Žalobkyně uvedla, že se žalovaný dostal do prodlení, neuhradil ničeho. V rámci posouzení úvěruschopnosti byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI, předložil výpisy z bankovního účtu nebo výplatní listy. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti o úvěr bylo vyhověno.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 2025 č. , hodnota, ve spojení s výpisem z účtu žalovaného vedeného u , právnická osoba, . a ve spojení se sdělením , právnická osoba, ., že majitelem daného účtu byl ke dni uzavření Smlouvy žalovaný, který měl dispoziční oprávnění k účtu, bylo zjištěno, že mu na základě Smlouvy byla vyplacena částka 10 000 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil úvěr ani zčásti, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, jak soud zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2026, včetně seznamu postupovaných pohledávek uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 5. 2026, jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s podacím lístkem.4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z., neboť pohledávka byla postoupena na žalobkyni.5. Soud se zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.7. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že původní věřitel provedl lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích a žalovaný poskytl výplatní pásky nebo výpisy z bankovního účtu. Taková skutková tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy jsou nedostatečná, není zřejmé, z jakých konkrétních údajů právní předchůdce žalobce vycházel, jak je vyhodnotil, zda a oproti jakým konkrétním dokladům je ověřil. K prokázání těchto svých obecných tvrzení předložila žalobkyně listinu nazvanou žádost o úvěr č. , hodnota, , v níž se uvádí, že příjem žalovaného činí 31 945 Kč a výdaje 4 860 Kč měsíčně. Z této listiny však nelze dovodit, že věřitel před uzavřením Smlouvy ověřoval skutečnou výši příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně tedy netvrdila ani neprokazovala, že by její právní předchůdce jakkoli ověřoval výši příjmů a výdajů a z toho plynoucí schopnost žalovaného daný úvěr splácet. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce řádně posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.8. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).9. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, či smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, žalovaný uhradil 0 Kč a je povinen vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky jakožto dlužnou jistinu žalobkyni. Soud proto žalobě ohledně částky 10 000 Kč jako důvodné vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu ohledně částky 7 650 Kč představující úroky z úvěru ve výši 4 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 650 Kč, neboť se nejedná o dlužnou jistinu úvěru. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu také ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.10. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, přestože byl řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil, a proto jej soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Soud vychází z toho, že žalovaný je v produktivním věku, současně nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by mu jeho zdravotní stav či jiné objektivní skutečnosti znemožňovaly získávat prostředky na své potřeby prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalovaného uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem po právní moci rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobkyně soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobkyně požadovat úhradu celé dlužné jistiny.11. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť míra úspěchu a neúspěchu v řízení byla u obou účastníků vyrovnaná. Soud vzal při rozhodování o nákladech řízení v úvahu nejen samotnou jistinu, nýbrž také úroky z prodlení, které ke dni rozhodnutí soudu představují částku cca 2 131 Kč. S přihlédnutím k výši žalovaných úroků z prodlení ke dni rozhodnutí lze proto uzavřít, že rozdíl míry úspěchu a neúspěchu účastníků je nepatrný. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.