10 C 158/2020-33 — Okresní soud v Šumperku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 1 500 Kč a částky 900 Kč a 3 204 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovanému poskytla dne [datum] na jeho žádost ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč splatný původně dne [datum]. Před poskytnutím úvěru posoudila dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet. Za tímto účelem vedle ostatního provedla lustraci exekučního rejstříku, insolvenčního rejstříku a registru [anonymizována dvě slova] - to vše s negativním výsledkem. Dále byl proveden propočet volných prostředků dlužníka ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet, a to s kladným výsledkem. Totožnost dlužníka násobně ověřili pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou jí dlužník zaslal ze svého bankovního účtu a z kopie jeho občanského průkazu. Žalovaný ničeho neuhradil. Dále byli nuceni předat pohledávku k inkasnímu řízení a za toto dlužníkovi naúčtovali dle čl. 7 smlouvy o spotřebitelském úvěru náhradu nákladů na toto pověření ve výši 1 500 Kč. Částka představuje především poplatek inkasní agentuře na úhradu jejích nákladů - korespondence, telefonáty, administrativa, služby dodavatelům a inkasní pracovníci v terénu. Dále dlužník nesplnil své povinnosti ze smlouvy z článku 7.2 a 7.3., a proto mu byla naúčtována smluvní pokuta v souladu s článkem 7.2. ve výši dvakrát 450 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum]. Žalovaný dosud ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalobkyně ani žalovaný se nedostavili k jednání soudu, čímž se zbavili práva být poučeni ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. 3. Jelikož proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání, je jeho odůvodnění koncipováno jako zjednodušené ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 zákona o. s. ř. <b>Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:</b> 4. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 3 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky do 30 dnů spolu s úrokem ve výši 39 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena z fotokopie občanského průkazu. Žalobkyně žalovanému zaslala částku 3 000 Kč dne [datum] na žalovaným ve smlouvě uvedený účet. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby výzvou ze dne [datum], odeslanou téhož dne, vyzvala k zaplacení. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. 11. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně tuto povinnost splnila. Žalobkyně pouze tvrdila, že provedla lustraci exekučního rejstříku, insolvenčního rejstříku a registru [anonymizována dvě slova], vše s negativním výsledkem, a dále že provedla prop