Okresní soud v Šumperku 11 C 218/2025-33 – Náklady řízení

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 8. 7. 2026 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení a částky 3 860 Kč. Návrh odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla uzavřena dne 22. 1. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně. Žalovaná ale nesplácela řádně a včas a žalobkyně úvěr ke dni 23. 5. 2024 zesplatnila. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % ročně za první měsíc čerpání úvěru a smluvní pokuty za prodlení se splácením úvěru ve výši 3 860 Kč počítané z jistiny v sazbě 0,1 % denně za období od 24. 5. 2024 do 14. 6. 2025. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě doložených příjmů a deklarovaných výdajů, přičemž žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 12 801 Kč z titulu vdovského důchodu a žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalované za období od října do listopadu 2023. Rovněž žalobkyně prováděla lustrace v databázích. Před podáním žaloby vyzývala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky.2. Žalovaná se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřila.Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:3. Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jejím stranami jsou žalobkyně a žalovaná. Smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na požádání peněžní prostředky až do výše 20 000 Kč a žalovaná se zavázala jistinu žalobkyni vrátit. Žalovaná byla povinna hradit v měsíčních splátkách úrok ve výši 40 % měsíčně a vrátit celou jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Smlouva byla ale uzavřena na dobu neurčitou a trvala až do splacení jistiny a případných úroků a sankcí. Smlouva je datována 19. 1. 2024 a je podepsána žalobkyní. Smlouva podpis žalované neobsahuje. Obsahuje pouze text „za úvěrovaného: , Jméno žalované, “ bez dalšího podpisu.4. Z potvrzení o platbě ze 19. 1. 2024 a 22. 1. 2024 soud zjistil, že z účtu žalobkyně byla vyplacena částka 6 000 Kč dne 22. 1. 2024 a 4 000 Kč dne 19. 1. 2024 na účet č. , č. účtu, .5. Z výpisů z účtu č. , hodnota, soud zjistil, že účet je žalované a výpisy obsahují přehled transakcí na účtu za období říjen 2023 až prosinec 2023. V listopadu 2023 byly příjmy na účtu žalované 24 791 Kč a výdaje 24 493,40 Kč, konečný zůstatek byl 1 999,35 Kč. V říjnu 2023 byly příjmy na účtu 38 799 Kč a výdaje 37 116 Kč, zůstatek byl 1 701,75 Kč. V prosinci 2023 byly příjmy 32 721 Kč a výdaje 34 719,8 Kč. Z účtu žalované pravidelně odcházely platby na hazardní webové stránky. Žalovaná hradila nájem 7 000 Kč měsíčně. Dne 19. 12. 2023 jí na účet byla připsána částka 3 500 Kč označená jako „, Anonymizováno, půjčka“ a stejně tak dne 24. 11. 2023 ve výši 3 000 Kč.6. Z kopie občanského průkazu a průkazu pojištěnce soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalované z dokladů žalované.7. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č.l. 13 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je vdova, má vlastní dům bez hypotéky, měsíční příjem má 12 801 Kč a výdaje 6 000 Kč.8. Z oznámení ČSSZ č.l. 14 soud zjistil, že žalovaná pobírala vdovský důchod ve výši 12 801 Kč.9. Z předžalobní výzva a podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzývala před podáním žaloby žalovanou k úhradě dlužné částky.10. Ze všeobecných obchodních podmínek a oznámení o zesplatnění soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní hodnocení podstatný.Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:11. Po ověření totožnosti žalobkyně vyplatila na účet žalované částku 6 000 Kč dne 22. 1. 2024 a 4 000 Kč dne 19. 1. 2024. Žalobkyně měla k dispozici před vyplacením částek výpisy z účtu žalované a oznámení ČSSZ. Žalovaná měla příjem 12 801 Kč z důchodu. V listopadu 2023 byly příjmy na účtu žalované 24 791 Kč a výdaje 24 493,40 Kč, konečný zůstatek byl 1 999,35 Kč. V říjnu 2023 byly příjmy na účtu 38 799 Kč a výdaje 37 116 Kč, zůstatek byl 1 701,75 Kč. V prosinci 2023 byly příjmy 32 721 Kč a výdaje 34 719,8 Kč. Z účtu žalované pravidelně odcházely platby na hazardní webové stránky. Žalovaná hradila nájem 7 000 Kč měsíčně. Dne 19. 12. 2023 jí na účet byla připsána částka 3 500 Kč označená jako „, Anonymizováno, půjčka“ a stejně tak dne 24. 11. 2023 ve výši 3 000 Kč.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve pozdějších předpisů (dále jen „ZoSU“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 ZoSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.14. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:15. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť smlouva je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU, když žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované při poskytnutí úvěru.16. Žalobkyně pracovala s příjmem žalované ve výši 12 801 Kč. Jaké výdaje žalované brala v úvahu přes výzvu soudu neuvedla. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr lze předpokládat, že žalobkyně pracovala s výdaji ve výši 6 000 Kč, které žalovaná sdělila a ze skutečnosti, že žalovaná bydlí ve vlastním bydlení. To je ale v rozporu s realitou, neboť z výpisu z účtu je jednoznačně prokázáno, že žalovaná měla podstatně vyšší měsíční výdaje, a stejně tak bylo zjištěno, že žalovaná platila nájem ve výši 7 000 Kč a logicky musela mít i další nezbytné výdaje. Tedy žalovaná nebydlela ve vlastním bydlení, a navíc nájem samotný přesahoval výdaje uvedené v žádosti. Žalovaná měla další úvěry, které musela splácet a pravidelně posílala nemalé částky na hazardní weby. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně přistupuje k ověření úvěruschopnosti pouze formálně a nepřezkoumává listiny, které má k dispozici, neboť kdyby skutečně zkoumala poměry žalované z doložených výpisů z účtu, nemohla by jí úvěr poskytnout. Žalobkyně pak dle předložené smlouvy měla žalované poskytnout úvěr až do částky 20 000 Kč, kdy úrok činil 40 % měsíčně. Samotné splátky úroku tak mohly činit až 8 000 Kč, což jsou splátky pouze úroku, které přesahovaly finanční možnosti žalované, i kdyby žalobkyně vycházela z výdajů ve výši 6 000 Kč. Z poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč činily splátky úroku 4 000 Kč, a i tato částka přesahovala možnosti žalované, když hradila jen nájem ve výši 7 000 Kč a po odečtení nájmu a splátek jí nezbyla prakticky žádná další částka na živobytí, nehledě na to, že měla splácet další úvěry. Žalovaná rovněž provozovala sázení, které ukazuje na její další rizikovost.17. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru tak bylo nutno považovat za neplatnou, a to v souladu se zněním zákona, výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila částku 10 000 Kč, žalovaná netvrdila, že by jakoukoliv částku uhradila, jak je její povinností, a soud ji proto dle výroku I. tohoto rozsudku zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč žalobkyni. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pak soud veškeré další nároky požadované žalobkyní zamítl výrokem II. tohoto rozsudku, neboť na ně nemá žalobkyně právo s ohledem na neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti.18. Žalobkyně nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.19. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovanou, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.20. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.21. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.22. Výzvy, uvedené v bodě 23. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.23. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.24. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.25. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.26. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.27. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti uvedené shora. Žalobkyně se sice omluvila z nařízeného jednání s požadavkem na případné poskytnutí lhůty pro případ, že soud bude mít za to, že nelze žalobě zcela vyhovět, ale jednání bylo řádně nařízeno, žalobkyně byla řádně předvolána a byla to pouze její volba se jednání nezúčastnit. Soud není povinen jednání odročovat za účelem učinění výzvy na nepřítomnou žalobkyni, přestože se předem omluvila, navíc za situace, když žalobkyně již písemnou výzvu od soudu obdržela.28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaná byla procesně úspěšnější účastník, ale žádné náklady jí nevznikly.29. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl vydán, vznikla jí tím povinnost doplatit soudní poplatek tak, jako by byl podán návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, přičemž poplatek je splatný až v souvislosti s rozhodnutím ve věci (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 93 Co 56/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 48/2014). Poplatník na soudním poplatku dosud zaplatil 800 Kč, přičemž výše poplatku dle Položky 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí 1 000 Kč a zbývá tedy doplatit 200 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.30. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaná netvrdila, jaké jsou její možnosti danou částku splácet.