15 C 324/2020-41 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 8. 9. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 406 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 2. 2020 do zaplacení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem, zahraniční [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], která postoupila pohledávku žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Na základě výše uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut neúčelový, bezhotovostní úvěr s pravidelnými měsíčními splátkami a možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku z úvěru ve výši 10,40 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 0 % z každé čerpané částky úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1 000 Kč podle toho, která částka bude vyšší. Výše měsíční splátky byla podle obchodních podmínek žalovanému sdělována vždy v měsíčním výpisu. Žalovaný na základě výše uvedené smlouvy čerpal celkem částku ve výši 27 406 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek splácet úvěr řádně a včas a ničeho neuhradil ani po výzvě k úhradě dlužných částek. Žalobkyně tak požaduje neuhrazenou částku úvěru ve výši 27 406 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny od 16. 2. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil. Postupem podle § 101 odst. 4 o.s.ř. bylo možné dovodit souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě. Protože zároveň bylo možné ve věci rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. k projednání věci samé nenařizoval jednání. 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 7. 10. 2019 uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] plyne, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Úvěr byl poskytnut do úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 10,40 % měsíčně a dále byl stanoven poplatek za čerpání úvěru ve výši 11 % z každé částky čerpání. 4. Z předloženého výpisu z účtu soud zjistil, že úvěr, čerpaný dne 7. 10. 2019 ve výši 20 000 Kč, nebyl žalovaným splácen v souladu s uzavřenou smlouvou, a ke dni 15. 2. 2020 činila celková dlužná částka 27 406 Kč. Tato částka byla kromě poskytnuté jistiny tvořena náhradou účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč v souvislosti s prodlením dlužníka dne 22. 11. 2019 a 23. 12. 2019 a dále úroky za období čerpání ve výši 6 906,38 Kč. Dne 31. 7. 2020 oznámil předchůdce žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky na současnou žalobkyni. Dne 31. 7. 2020 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 36 416,62 Kč s příslušenstvím, ani na tuto však žalovaný nereagoval. 5. Po právní stránce soud hodnotil spor jako spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 580 odst. 1 věty prvé o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť poskytla žalovanému možnost čerpat formou revolvingu peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce, čehož žalovaný také využil a prostřednictvím revolvingu vyčerpal dne 7. 10. 2019 částku ve výši 20 000 Kč. 11. Žalobkyni dle příslušných smluvních ustanovení i podle § 2395 o. z. nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit, zda lze považovat za přiměřená a souladná s dobrými mravy smluvní ujednání zakládající nárok žalobkyně na zaplacení smluvního úroku ve výši 10,40 % měsíčně z poskytnuté jistiny (čl. 6 1. smlouvy). 12. Soud předně podotýká, že si je vědom toho, že smlouva o úvěru je již ze své podstaty smlouvou úplatnou, neboť ujednání o povinnosti úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úrok za poskytnutí úvěru je ve smyslu § 2395 o. z. nezbytnou náležitostí smlouvy o úvěru. Zároveň je však třeba vycházet z toho, že úrok, respektive úplatu za poskytnutí úvěru nelze sjednat v libovolné výši, a to obzvláště za situace, kdy v pozici úvěrovaného vystupuje spotřebitel, jako je tomu v posuzované věci. Je třeba připustit, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Uvedené závěry lze nepochybně využít i ve vztahu ke smlouvě o úvěru. 13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v říjnu 2019, tj. v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, 9,42 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě přitom jen samotný sjednaný úrok činil 10,40 % měsíčně, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 124,80 %. 14. Soud nepominul, že v daném případě získal žalovaný peněžní prostředky bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by mohl vést i k tomu, že by mu banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok (resp. úplata), než jaký by odpovídal shora uvedené úrokové sazbě obvyklé v době poskytnutí úvěru. Jestliže však si však žalobkyně nárokovala smluvní úrok, jehož výše odpovídala roční úrokové sazbě 124,80 %, takový postup již nelze odůvodnit ani shora popsanými hledisky a je nepochybné, že takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy více než třináctkrát. Soud má za to, že by bylo možné v daném případě ještě akceptovat úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 20 % ročně. Z takto nadstandardní úplaty by žalobkyně měla být bez problémů schopna nejen pokrýt veškeré své náklady související s uzavřenou smlouvou, ale též vygenerovat dostatečný obchodní zisk z celé transakce. Zároveň lze takovou úplatu hodnotit ještě jako přiměřenou ve vztahu k výši poskytnutého úvěru a dalším okolnostem případu. Naopak ujednání o smluvní úroku ve výši 10,40 % měsíčně soud vyhodnotil jako neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 věty prvé o. z. pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované (viz § 588 o. z.). 15. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že žalovanému vznikla v souvislosti s uzavřenou smlouvou o revolvingovém úvěru povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit poplatek ve výši 20 % z této jis