15 C 337/2020-27 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1 995 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [příjmení] republika [země], [anonymizována dvě slova], [číslo] [anonymizováno], reg. č. [anonymizováno] [číslo] [anonymizována tři slova] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne [datum]. Na základě této smlouvy dle žaloby měly být žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 1 500 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč ve lhůtě do [datum]. Tuto svou povinnost však nesplnila, a to ani částečně. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla na základě smlouvy ze dne [datum] postoupena žalobkyni. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas žalované s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. platí, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. O skutkovém stavu lze uzavřít, že dne [datum] žalobkyně na základě smlouvy o úvěru zaslala na účet žalované částku 1 500 Kč, žalovaná se ve smlouvě zavázala jistinu vrátit spolu s poplatkem ve výši 495 Kč. Roční úroková sazba činila 401,50%, RPSN pak 3 112,64% Celkem měla žalovaná ke dni [datum] vrátit žalobkyni částku 1 995 Kč. Postoupení pohledávky na současnou žalobkyni bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum], kterým byla současně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 2 745 Kč. Předžalobní výzvou ze dne [datum] pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 7 464 Kč do tří dnů od doručení této výzvy, která dle podacího lístku byla žalované odeslána dne [datum]. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval podle § 2395 a n. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), tedy jako úvěr. Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i ta zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 1810 a n. OZ). 7. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému 10. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 1 500 Kč a vzhledem k tomu, že tuto částku neuhradila, má nepochybně povinnost tuto částku žalobkyni vrátit. Bylo věcí žalované, aby tvrdila, případně prokázala, že dlužnou částku již byť třeba jen částečně uhradila. Žalovaná však byla po celou dobu řízení pasivní a proto soud v tomto směru vycházel z tvrzení žalobkyně. 11. Soud přezkoumal účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru a dospěl k závěru, že tato je v části týkající se úroku uzavřena v rozporu s dobrými mravy. 12. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, která je zároveň spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z., neboť ji žalobkyně uzavírala jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel. Zároveň se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem, neboť její základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. 13. Žalobkyně s žalovanou sjednala smluvní úrok ve výši 401,50 % ročně. Smluvní úrok vyjadřuje na jedné straně příjem věřitele z titulu půjčení peněz dlužníkovi a na straně druhé nákladovost spotřebitelského úvěru pro dlužníka. Věřitel má právo dohodnout se s dlužníkem na úrocích, takto sjednaná výše úroků však musí být přiměřená a nesmí být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 1 odst. 2 o. z., neboť takové ujednání je stiženo absolutní neplatností (§ 580 o. z.). Je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že dlužník se v daném právním vztahu nachází v pozici spotřebitele, tudíž slabší smluvní strany, která je ve fakticky nerovném postavení vůči věřiteli, a tím je omezena i jeho autonomie vůle rozhodovat o obsahu závazku, který je uzavírán ve formulářové podobě. Jelikož obecně platí zákaz zneužití práva, nemůže být poskytnuta ochrana subjektu, který svého práva zneužívá na úkor slabší smluvní strany. Je totiž neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). 14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a v rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. 15. Tyto závěry lze obdobně vztáhnout na posouzení přiměřenosti celkových nákladů spotřebitelského úvěru, a to bez ohledu na další uplatněným nárokům žalobkyně na smluvní pokutu a nesplacené poplatky za vystavené upomínky. 16. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. V tomto ohledu je třeba dbát na to, aby se nepoctivým poskytovatelům půjček nedostávalo soudní ochrany, jelikož zjevně zneužívají svého postavení na úkor spotřebitelů, kteří se nacházejí v tíživé životní situaci, a kteří jsou v naprosté většině případů klienty nebankovních poskytovatelů půjček. 17. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD České národní banky soud zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR u nových obchodů v červnu 2016, tedy v době uzavření smlouvy, činila 10,68 % ročně. Soud přihlédl k tomu, že se jednalo o tzv. rychlou půjčku, kdy žalovaná dostala vyplaceny peníze bez nutnosti zajištění či účelové vázanosti úvěru. U nebankovních institucí je proto soud ochoten akceptovat úroky či celkové náklady úvěru ve výši 20% ročně. Smluvní strany si mezi sebou v posuzované věci sjednaly úrok ve výši 401,50 % ročně, což je sazba mnohonásobně převyšující soudem akceptovatelnou sazbu. Soud tedy připouští výši úroků pouze co do 20 % ročně, ve výši nad 20 % ročně považuje ujednání o úroku za neplatné a v rozporu s dobrými mravy. Stanovená výše úroků ve výši 401,50% je přímo lichvářská. Jelikož je soud toho názoru, že závazky by se měly plnit, tak určil dle úvěrové kalkulačky, jaká by byla výše úroku, kdyby žalovaná splácela úvěr ve výši 1 500 Kč s úrokem 20 % v období od uzavření smlouvy (od data první splátky) do data zesplatnění úvěru, tedy za období od [datum] do [datum]. Za toto období by činily úroky částku 26,23 Kč, nikoliv tedy částku 495 Kč požadovanou žalobkyní. Pro zjednodušení měla žalovaná zaplatit žalobkyni jistinu ve výši 1 500 Kč a dále úrok ve výši 26,23 Kč. Soud tedy přiznal žalobkyni nárok na smluvní úrok ve výši 26,23 Kč. 18. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení, je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 1 526,23 Kč dle ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. od [datum] do zaplacení. Výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 19. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části byla žaloba s ohledem na výše uvedené výrokem II. zamítnuta. 20. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 1 995 Kč, bylo jí vyhověno co do částky