16 C 160/2021-63 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 70 163 Kč s příslušenstvím z titulu tří smluv. 2. Tvrdila, že dne 1. 10. 2016 poskytla její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) žalovanému zápůjčku 26 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit částku 22 098 Kč. Žalovaný uhradil 6 016,78 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že při uzavírání smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě informací v zákaznické kartě. 3. Dále tvrdila, že dne 6. 3. 2016 poskytla její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) žalovanému zápůjčku 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit částku 13 377 Kč. Žalovaný uhradil 20 486,62 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že při uzavírání smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě informací v zákaznické kartě. 4. Dále tvrdila, že dne 19. 10. 2015 poskytla její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) žalovanému zápůjčku 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit částku 21 253 Kč. Žalovaný uhradil 26 061,60 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že při uzavírání smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě informací v zákaznické kartě. 5. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že nedisponuje jiným dokumentem o ověřování úvěruschopnosti než zákaznickou kartou, v rozsahu nároku ze smlouvy ze dne 19. 10. 2015 (jak uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku) vzala žalobu zpět, neboť nedohledala samotnou smlouvu. Dále v řízení doplnila, že žalovaný dne 23. 6. 2017 dluh uznal ve výši 74 897 Kč. 6. Žalovaný se k žalobě u jednání vyjádřil tak, že rozhodnutí ponechává na úvaze soudu. 7. V rozsahu zpětvzetí žaloby soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 8. Soud věc v rozsahu, v němž žaloba nebyla vzata zpět, projednal a z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění: 9. Ze smlouvy ze dne 1. 10. 2016 soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti předána částka 26 000 Kč a žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit částku 22 098 Kč. Ve smlouvě nebyly uvedeny žádné údaje týkající se úvěruschopnosti žalovaného. Ve smluvních podmínkách ke smlouvě přiložených bylo v čl. 11 prohlášení spotřebitele, že úvěrujícímu poskytl všechny potřebné údaje pro posouzení úvěruschopnosti. 10. Ze smlouvy ze dne 6. 3. 2016 soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti předána částka 16 000 Kč a žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit částku 13 377 Kč. Ve smlouvě nebyly uvedeny žádné údaje týkající se úvěruschopnosti žalovaného. Ve smluvních podmínkách ke smlouvě přiložených bylo v čl. 13 prohlášení spotřebitele, že úvěrujícímu poskytl všechny potřebné údaje pro posouzení úvěruschopnosti. Splátky činily 490 Kč týdně. 11. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 3. 2021 sodu zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované částky. Z podacího lístku vyplývá, že výzva byla podána na poštu dne 13. 3. 2021. 12. Ze zákaznické karty ze dne 6. 3. 2016 soud zjistil, že je v kartě uvedeno, že žalovaný bydlí jako nájemník, pobírá měsíční důchod 12 978 Kč. V kartě bylo dále uvedeno, že jeho měsíční výdaje tvoří nájemné 3 750 Kč, výdaje za telefon 200 Kč, interní splátky 2 057 Kč, externí splátky dle zákazníka žádné, dle registrů 1 734 Kč – zároveň však bylo zaškrtnuto, že žalovaný nemá zápůjčku u jiné společnosti, výdaje na domácnost 3 000 Kč Celkem výdaje činí částku 10 741 Kč. Jako ověřené dokumenty byly zaškrtnuty občanský průkaz, výměr důchodu, SIPO za únor 2016 a nájemní smlouva ze srpna 2015. 13. Ze zákaznické karty ze dne 1. 10. 2016 soud zjistil, že je v kartě uvedeno, že žalovaný bydlí jako nájemník, pobírá měsíční důchod 12 978 Kč. V kartě bylo dále uvedeno, že jeho měsíční výdaje činí 4 600 Kč a interní splátky, 4 213 Kč, externí splátky žádné. Jako ověřené dokumenty byl zaškrtnut pouze výměr důchodu a ručně dopsáno, že se jedná o výměr ze dne 1. 1. 2016. Žádné jiné dokumenty (např. nájemní smlouva) nebyly zaškrtnuty ani ručně dopsány. 14. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádnou skutečnost, která by měla vliv na posuzovanou věc. 15. Z učiněných zjištění soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 16. Žalovanému byly ve dnech 6. 3. 2016 a 1. 10. 2016 předány částky v hotovosti tak, jak je tvrzeno v žalobě. Žalovaný se rovněž zavázal tyto částky vrátit a zaplatit poplatky, jak bylo tvrzeno v žalobě. 17. Co se týče postupu při ověřování úvěruschopnosti u smlouvy ze dne 6. 3. 2016, tak ze zákaznické karty nevyplývá, že by byla ověřena výše výdajů žalovaného, neboť žalovaný v ní uvedl, že„ externí splátky zápůjček“ (kterýžto pojem nelze vyložit jinak než jako splátky dluhu u jiné společnosti) činí 0 Kč měsíčně, dle registrů to je 1 734 Kč měsíčně, zároveň je však v kartě uvedeno, že zápůjčku u jiné společnosti žalovaný nemá, přičemž nebyl předložen žádný doklad způsobilý k ověření tohoto údaje. Rovněž nebyly kromě SIPO nijak prověřovány další výdaje žalovaného. Ze samotné smlouvy z 6. 3. 2016 pak vyplývá, že žalovaný měsíčně na splátkách uhradí v průměru 2 126 Kč. Při ostatních výdajích 10 741 Kč a příjmu 12 978 Kč tak žalovanému zbývala rezerva 111 Kč. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný zaplatil víc než 20 486,62 Kč. 18. Co se týče postupu při ověřování úvěruschopnosti u smlouvy z 1. 10. 2016, tak ze zákaznické karty vyplývá, že nebyla ověřena výše nájemného (bylo zaškrtnuto, že žalovaný je nájemník, zároveň nebyla předložena nájemní smlouva ani jiný doklad způsobilý k ověření tohoto údaje). Rovněž výše měsíčních výdajů nebyla nijak ověřována. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný zaplatil víc než 6 016,78 Kč. 19. Po právní stránce soud obě smlouvy posuzoval jako zápůjčku dle § 2390 n. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) a zároveň jako spotřebitelský úvěr dle § 1 zák.č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ z. s. ú.“). 20. Podle § 2390 OZ platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 21. Podle § 2392 odst. 1 věta první OZ platí, že při zápůjčce peněžité lze ujednat úroky. 22. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 23. Dle právní úpravy účinné do 30. 11. 2016 soud přezkoumává posouzení úvěruschopnosti (tedy otázku platnosti či absolutní neplatnosti smlouvy) z úřední povinnosti. 24. Jak bylo shora uvedeno v závěru o skutkovém stavu, v případě smlouvy z 6. 3. 2016 nebyla věřitelem řádně prověřována výše jiných dluhů žalovaného a výše jeho výdajů (z ničeho nevyplynulo, jaké platby žalovaný prováděl prostřednictvím SIPO). U smlouvy z 1. 10. 2016 nebyla ověřena výše nájemného ani další výdaje. Ohledně tohoto údaje se tedy věřitel zcela spolehl na pouhé prohlášení žalovaného. 25. Rozhodovací praxe přitom dovodila, že povinnosti posoudit úvěruschopnost věřitel nedostojí,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech …dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele“ (Rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Jinými slovy„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39). 26. Za této situace tedy právní předchůdkyně žalobkyně nemohla s odbornou péčí dojít k závěru, že je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr (v obou případech) splácet. U starší smlouvy navíc při započtení nových splátek vycházela bilance příjmů a výdajů žalovaného na částku 111 Kč, což prakticky znamenalo, že jakékoliv neočekávané výdaje budou znamenat nemožnost uhradit splátku a v konečném důsledku pošlou žalovaného do dluhové spirály. V případě mladší smlouvy pak žalobkyně nijak neověřila výši výdajů, a to ani nájemní smlouvou, a to ještě za situace, kdy se výdaje v zákaznické kartě uvedené v říjnu 2016 výdaje snížily oproti výdajům z března téhož roku z částky 10 741 Kč + 2 126 Kč (splátky zápůjčky z března 2016) na 8 813 Kč. 27. Smlouvy tedy byly uzavřeny v rozporu s § 9 odst. 1 z. s. ú. a je proto neplatné pro rozpor se zákonem za souča