9 C 257/2021-38 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 20. 8. 2021 domáhala po žalované zaplacení 6 545 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce, kterou měla žalovaná uzavřít dne 11. 3. 2006 s [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Dle této smlouvy měly být žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit souhrnný poplatek ve výši 2 995 Kč, obojí v pravidelných týdenních splátkách. Dostala se však do prodlení s úhradou těchto splátek a celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec uhradila pouze 1 450 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku na vrácení předmětné půjčky a zaplacení souhrnného poplatku s účinností k 5. 1. 2021 na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení zbývající dlužné jistiny půjčky ve výši 4 093,18 Kč a nesplacené části souhrnného poplatku ve výši 2 451,82 Kč. Dále si nárokovala též kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 629,15 Kč, který odpovídal zákonné roční sazbě z částky 6 545 Kč za dobu od 17. 12. 2006 (den marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 18. 12. 2020, a rovněž běžící zákonný úrok z prodlení z částky 6 545 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 10. 3. 2006 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že tuto částku vrátí a současně zaplatí souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 2 995 Kč Celkem tedy měla dle smlouvy uhradit 7 995 Kč, a to v 39 týdenních splátkách, jejichž výše činila 205 Kč. První splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně postoupil smlouvou z 18. 12. 2020 svou pohledávku za žalovanou ze shora uvedené smlouvy o půjčce na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována dopisem právního předchůdce žalobkyně z 6. 1. 2020. Žalobkyně sama následně žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou z 29. 7. 2021. 5. S ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), posoudil soud věc po právní stránce jako spor ze smlouvy o půjčce uzavřené dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť posuzovaná smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti citovaného předpisu. 6. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. 8. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle odst. 2 cit. ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. 9. Podle § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o půjčce, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 524 odst. 1 a 2 obč. zák. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě uzavřené smlouvy o půjčce závazkový právní vztah ve smyslu § 657 obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnil, když žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tak dle smlouvy a rovněž dle citovaného § 657 obč. zák. nepochybně vznikla povinnost vrátit v ujednaném termínu poskytnuté peněžní prostředky, tedy částku 5 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo třeba vyhodnotit, jestli byla povinna rovněž k úhradě sjednaného souhrnného poplatku ve výši 2 995 Kč. 11. Při půjčce, jejímž předmětem je peněžité plnění, bylo podle § 658 odst. 1 obč. zák. možné si dohodnout úroky. V daném případě plnil funkci úroku právě sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky. Soud jeho výši hodnotil zejména ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků, ale rovněž s ohledem na okolnosti, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena. Dospěl přitom k závěru, že sjednaná výše poplatku za poskytnutí půjčky je zcela nepřiměřená a odporuje dobrým mravům, a to z níže uvedených důvodů: 12. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí půjčky není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v březnu 2006, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 13,67 % ročně. V posuzované věci byla půjčka splatná ve lhůtě 39 týdnů, přičemž absolutní výše sjednaného souhrnného poplatku činila 2 995 Kč. To odpovídá roční zápůjční úrokové sazbě ve výši 79,86 % (absolutní výše poplatku přepočtená na období 52 týdnů, tj. jednoho roku, činila 3 993 Kč, což odpovídá uvedené sazbě 79,86 % ročně z poskytnuté jistiny 5 000 Kč). Lze tedy konstatovat, že sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky převyšoval úrokovou sazbu obvyklou v době uzavření smlouvy o půjčce takřka šestkrát, tedy velmi výrazně. 14. Soud nepominul, že v daném případě získala žalovaná peněžní prostředky v hotovosti hned při podpisu smlouvy, a to v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro ni nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o půjčku žádala u některé banky, kde by musela absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování její schopnosti půjčku splatit, který by mohl vést i k tomu, že by jí banka půjčku vůbec neposkytla. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok, než který by odpovídal obvyklé úrokové sazbě. Tak vysoký úrok (resp. poplatek), jaký obsahuje smlouva ze dne 10. 3. 2006, však již nelze odůvodnit ani výše uvedenými hledisky, a ujednání, které založilo nárok právního předchůdce žalobkyně na jeho zaplacení, je tak zcela zjevně rozporné s dobrými mravy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že celková žalovanou splatná částka byla zřetelným způsobem uvedena na první straně předtištěného formuláře smlouvy, který žalovaná podepsala. Je totiž zřejmé, že autonomie vůle žalované byla při vyjednávání o výši souhrnného poplatku velmi omezená, neboť se jedná o smlouvu uzavíranou tzv. adhezním způsobem, jejíž základní podmínky určil právní předchůdce žalobkyně jednostranně, aniž by měla žalovaná možnost je jakkoliv ovlivnit. Možnost volby žalované se tak omezila v podstatě pouze na rozhodnutí, zda smlouvu za předem stanovených podmínek uzavře či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by by