9 C 322/2020-41 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 2 270,44 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 598,98 Kč odpovídajícím sazbě 18,15 % ročně z částky 2 270,44 Kč za dobu od [datum] do [datum], úrokem ve výši 18,15 % ročně z částky 2 270,44 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 78,19 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 2 270,44 Kč za dobu od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení z částky 2 270,44 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a zaplatit souhrnný poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 987 Kč. Porušila však sjednaný splátkový kalendář a dostala se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Na ten uhradila pouze 8 900 Kč. Pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to ve výši 3 087 Kč. Po tomto postoupení žalovaná uhradila ještě [datum] částku 1 000 Kč a [datum] rovněž částku 1 000 Kč. Žalobkyně se domáhala zbývající dlužné jistiny ve výši 2 270,44 Kč a shora popsaného příslušenství. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi ním a žalovanou dne [datum] poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala právnímu předchůdci žalobkyně shora uvedenou částku vrátit a současně mu zaplatit souhrnný poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 987 Kč, který sestával z úroku ve výši 922 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1 438 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2627 Kč, to vše v 15 měsíčních splátkách, jejichž výše činila 800 Kč, respektive 787 Kč, pokud jde o poslední splátku. První splátka byla splatná do měsíce od data uzavření smlouvy, nejdříve však 15. kalendářní den od tohoto data, každá další pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího měsíčního období. Nedílnou součást předmětné smlouvy tvořily smluvní podmínky právního předchůdce žalobkyně. Dle čl. 4 těchto podmínek činila výpůjční úroková sazba pro daný typ zápůjčky 18,15 % ročně. Pohledávka z předmětné smlouvy o zápůjčce byla s účinností k [datum] postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná právním předchůdcem žalobkyně písemně informována. Žalobkyně sama následně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy o zápůjčce prostřednictvím předžalobní výzvy svého právního zástupce. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů účinného do 30. 11. 2016. 6. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. 8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 13. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o zápůjčce, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě předmětné smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z tohoto závazku splnil, když žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovaná dle žaloby celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila před 10 900 Kč (8 900 Kč před postoupením pohledávky, 2 000 Kč po postoupení). 14. Právnímu předchůdci žalobkyně podle § 2390 o. z. v souvislosti s uzavřenou smlouvou o zápůjčce nepochybně svědčilo právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků ve výši 7 000 Kč a ve smyslu § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. rovněž na zaplacení smluvního úroku. Úrok byl v samotném textu smlouvy sjednán absolutní částkou ve výši 922 Kč. Žalovaná se však ve smlouvě zavázala také k úhradě poplatku za administrativní činnost ve výši 1 438 Kč. Tento poplatek sice dle smlouvy představuje samostatnou platbu, v podstatě je však třeba jej rovněž považovat za jakousi skrytou podobu úroku, neboť jde jen o další plnění požadované právním předchůdcem žalobkyně za poskytnutí zápůjčky. Smysl tohoto poplatku se totiž v podstatě překrývá s účelem smluvních úroků, neboť, stejně jako sjednaný úrok, i poplatek za administrativní činnost sloužil na jedné straně k pokrytí nákladů právního předchůdce žalobkyně souvisejících s poskytnutím peněžních prostředků, na straně druhé přinejmenším částečně i k dosažení jeho obchodního zisku. Z uvedených důvodů soud zmíněný poplatek za administrativní činnost hodnotil jako součást úplaty za poskytnutí zápůjčky a jeho výši posuzoval společně s výší sjednaného úroku. Dospěl přitom k závěru, že částku 2 360 Kč, která odpovídá součtu smluvního úroku a poplatku za administrativní činnost, nelze považovat za nepřiměřenou úplatu ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků, a že právnímu předchůdci žalobkyně proto na základě předmětné smlouvy vznikl nárok i na úhradu této částky. 15. Soud naopak neshledal jako oprávněný nárok na zaplacení běžícího smluvního úroku ve výši 18,15 % ročně z dlužné jistiny zápůjčky. Žalobkyně tento nárok opírala o ustanovení čl. 4 smluvních podmínek jejího právního předchůdce, podle něhož činila sjednaná výpůjční úroková sazba dané zápůjčky 18,15 % ročně. Ve vlastní smlouvě však byl úrok sjednán v absolutní částce 922 Kč. Je tedy zjevné, že existoval rozpor mezi výší úroku sjednanou ve smlouvě a v obchodních podmínkách. Podle § 1751 odst. 1 o. z. přitom mají odchylná ujednání ve smlouvě přednost před zněním obchodních podmínek. Soud proto vycházel z toho, že v daném případě byl sjednán úrok absolutní částkou, a jestliže se nad její rámec žalobkyně domáhala ještě procentního ročního úroku dle obchodních podmínek, pak takový nárok nebylo možné žalobkyni přiznat. 16. Předmětem smlouvy o zápůjčce bylo dále i ujednání o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 2 627 Kč. Soud i toto ujednání hodnotil z hlediska jeho přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek zápůjčky formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. I pokud by soud pominul fakt, že mnohé bankovní domy již delší dobu podobné platby provádí bez jakýchkoliv poplatků, je evidentní, že náklady vzniklé právnímu předchůdci žalobkyně při bezhotovostní formě splácení zápůjčky by v