15 C 116/2021-53 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 11. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 387,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 11. 2020 do zaplacení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem, zahraniční [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], která postoupila pohledávku žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Na základě výše uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut neúčelový, bezhotovostní úvěr s pravidelnými měsíčními splátkami a možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku z úvěru ve výši 11,99% měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 0 % z každé čerpané částky úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 12,50 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1 000 Kč podle toho, která částka bude vyšší. Výše měsíční splátky byla podle obchodních podmínek žalovanému sdělována vždy v měsíčním výpisu. Žalovaný na základě výše uvedené smlouvy čerpal celkem částku ve výši 14 387,16 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek splácet úvěr řádně a včas a ničeho neuhradil ani po výzvě k úhradě dlužných částek. Žalobkyně tak požaduje neuhrazenou částku úvěru ve výši 14 387,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny od 7. 11. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil. Postupem podle § 101 odst. 4 o.s.ř. bylo možné dovodit souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě. Protože zároveň bylo možné ve věci rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. k projednání věci samé nenařizoval jednání. 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 6. 2. 2020 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] plyne, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Úvěr byl poskytnut do úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 11,99 % měsíčně a dále byl stanoven poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,50 % z každé částky čerpání nebo 1 000 Kč podle toho, která částka bude vyšší. 4. Z předloženého výpisu z účtu soud zjistil, že dne 27. 3. 2020 čerpal žalovaný 560 Kč, dne 13. 2020 částku 2 000 Kč a dne 6. 2. 2020 částku 8 000 Kč. Dle platební informace k datu 13. 8. 2020 činila dlužná částka 14 387,16 Kč (čerpáno 10 750,48 Kč, úrok 3 386,68 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 250 Kč), přičemž žalovaný byl povinen uhradit k datu splatnosti 6. 11. 2020 částku 6 469,03 Kč. Dne 23. 12. 2020 oznámil předchůdce žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky na současnou žalobkyni. Dne 23. 12. 2020 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 14 269,02 Kč s příslušenstvím, ani na tuto však žalovaný nereagoval. 5. Po právní stránce soud hodnotil spor jako spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 580 odst. 1 věty prvé o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť poskytla žalovanému možnost čerpat formou revolvingu peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce, čehož žalovaný také využil a prostřednictvím revolvingu dne 27. 3. 2020 čerpal žalovaný 560 Kč, dne 13. 2020 částku 2 000 Kč a dne 6. 2. 2020 částku 8 000 Kč. Dle platební informace ke dni 13. 8. 2020 činila dlužná částka 10 750,48 Kč. 11. Žalobkyni dle příslušných smluvních ustanovení i podle § 2395 o. z. nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 10 560 Kč, jejíž čerpání řádně doložila výpisy z účtu. Pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit, zda lze považovat za přiměřená a souladná s dobrými mravy smluvní ujednání zakládající nárok žalobkyně na zaplacení smluvního úroku ve výši 11,99 % měsíčně z poskytnuté jistiny (čl. 6 1. smlouvy). 12. Soud předně podotýká, že si je vědom toho, že smlouva o úvěru je již ze své podstaty smlouvou úplatnou, neboť ujednání o povinnosti úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úrok za poskytnutí úvěru je ve smyslu § 2395 o. z. nezbytnou náležitostí smlouvy o úvěru. Zároveň je však třeba vycházet z toho, že úrok, respektive úplatu za poskytnutí úvěru nelze sjednat v libovolné výši, a to obzvláště za situace, kdy v pozici úvěrovaného vystupuje spotřebitel, jako je tomu v posuzované věci. Je třeba připustit, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Uvedené závěry lze nepochybně využít i ve vztahu ke smlouvě o úvěru. 13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v únoru 2020, tj. v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, 9,25 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě přitom jen samotný sjednaný úrok činil 11,99 % měsíčně, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 142 %. 14. Soud nepominul, že v daném případě získal žalovaný peněžní prostředky bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by mohl vést i k tomu, že by mu banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok (resp. úplata), než jaký by odpovídal shora uvedené úrokové sazbě obvyklé v době poskytnutí úvěru. Jestliže však si však žalobkyně nárokovala smluvní úrok, jehož výše odpovídala roční úrokové sazbě 142 %, takový postup již nelze odůvodnit ani shora popsanými hledisky a je nepochybné, že takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy více než patnáctkrát. Soud má za to, že by bylo možné v daném případě ještě akceptovat úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 20 % ročně. Z takto nadstandardní úplaty by žalobkyně měla být bez problémů schopna nejen pokrýt veškeré své náklady související s uzavřenou smlouvou, ale též vygenerovat dostatečný obchodní zisk z celé transakce. Zároveň lze takovou úplatu hodnotit ještě jako přiměřenou ve vztahu k výši poskytnutého úvěru a dalším okolnostem případu. Naopak ujednání o smluvní úroku ve výši 11,99 % měsíčně soud vyhodnotil jako neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 věty prvé o. z. pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované (viz § 588 o. z.). 15. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že ž