15 C 297/2021-63 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 376 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru poskytnutému žalovanému jejím právním předchůdcem – společností [právnická osoba] dne 24. 6. 2019 ve výši 5 000 Kč prostřednictvím komunikace na dálku. Zájemce vyplní registrační formulář se svými identifikačními údaji, odesláním žádosti o půjčku potvrdil, že se seznámil s VOP a informacemi v nich uvedenými, odsouhlasil znění rámcové úvěrové smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč se splatností dne 21. 12. 2019, přičemž byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 460,50 Kč. Částka 5 000 Kč byla žalovanému zaslána na účet, který sdělil při zaregistrování. Žalovaný neuhradil žádnou částku. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 7. 2021 došlo k postoupení pohledávky žalovaného na současnou žalobkyni. Žalovaný uhradil pouze částku 500 Kč, která byla alokována na úhradu nákladů spojených s vymožením pohledávky ve výši 376 Kč a 124 Kč alokovaných na úhradu smluvní pokuty. Žalobkyně kromě dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, zákonného úroku z prodlení z této částky od 20. 7. 2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 709,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 370,09 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč též smluvní pokutu ve výši 2 376 Kč 2. Účastníkům bylo zasláno usnesení s výzvou, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Jelikož se účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili, má soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasí (žalobkyně souhlas poskytla již v žalobě). Soud vyšel z obsahu spisu a z důkazů založených ve spise. 3. Dle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 4. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli prostřednictvím komunikace na dálku dne 24. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut dne 24. 6. 2019 úvěr ve výši 5 000 Kč s tím, že k datu splatnosti 24. 7. 2019 měl žalovaný kromě částky 5 000 Kč uhradit ještě poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 460,50 Kč, k zaplacení byla celkem částka 10 624,88 Kč. Úrok činil 40% ročně. RPSN pak 9 088,1%. V části VIII. bodě 1 smlouvy o úvěru si účastníci sjednali, že klient je v případě prodlení povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Dne 26. 11. 2019 pak spolu účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] o refinancování shora uvedené půjčky. Splatnost byla stanovena na 21. 12. 2019. Dle této smlouvy měl žalovaný zaplatit poplatek 5 460,50 Kč, nicméně celková částka, kterou měl splatit činila 10 619,40 Kč. Dlužnou částku měl uhradit ve formě jedné splátky. RPSN činilo 10 536,30%, úrok 40% ročně. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že dne 24. 6. 2019 byla na účet uvedený žalovaným ve smlouvě poukázána částka 5 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 7. 2021 bylo žalovanému zasláno dne 29. 7. 2021. Předžalobní výzvu k plnění zaslal právní zástupce žalobkyně žalované dne 1. 11. 2021. Z listiny označené jako KICREP [číslo] soud zjistil, že žalovaný uhradil částku 500 Kč, resp. částku 376 Kč na náklady spojené s vymáháním pohledávky a 124 Kč na smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč. 5. Po právní stránce se jedná o spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Podle ustanovení § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy (§ 1 odst. 1 o. z.). Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (§ 6 o. z.). Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 o. z.). 7. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). 8. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná právní jednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. 9. Soud přezkoumal účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, v níž žalobkyně požaduje zaplacení poskytnutého úvěru ve výši 5 000 Kč, smluvní pokuty, jejíž výše odpovídá zákonu o spotřebitelském úvěru a nákladů na vymáhání ve výši …..Kč 10. Žalovaný byl povinen žalobkyni uhradit částku 5 460,50 Kč jakožto poplatek za poskytnutí zápůjčky, a to za 25 dní od poskytnutí finančních prostředků. Tato částka de facto představuje úrok ve výši zhruba 1 310% ročně. Smluvní úrok vyjadřuje na jedné straně příjem věřitele z titulu půjčení peněz dlužníkovi a na straně druhé nákladovost spotřebitelského úvěru pro dlužníka. Věřitel má právo dohodnout se s dlužníkem na úrocích, takto sjednaná výše úroků však musí být přiměřená a nesmí být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 1 odst. 2 o. z., neboť takové ujednání je stiženo absolutní neplatností (§ 580 o. z.). Je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že dlužník se v daném právním vztahu nachází v pozici spotřebitele, tudíž slabší smluvní strany, která je ve fakticky nerovném postavení vůči věřiteli, a tím je omezena i jeho autonomie vůle rozhodovat o obsahu závazku, který je uzavírán ve formulářové podobě. Jelikož obecně platí zákaz zneužití práva, nemůže být poskytnuta ochrana subjektu, který svého práva zneužívá na úkor slabší smluvní strany. Je totiž neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). 11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a v rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. 12. Tyto závěry lze obdobně vztáhnout na posouzení přiměřenosti celkových nákladů spotřebitelského úvěru, a to bez ohledu na další uplatněným nárokům žalobkyně na smluvní pokutu a nesplacené poplatky za vystavené upomínky. 13. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. V tomto ohledu je třeba dbát na to, aby se nepoctivým poskytovatelům půjček nedostávalo soudní ochrany, jelikož zjevně zneužívají svého postavení na úkor spotřebitelů, kteří se nacházejí v tíživé životní situaci, a kteří jsou v naprosté většině případů klienty nebankovních poskytovatelů půjček. 14. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD České národní banky soud zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR u nových obchodů v červnu 2019, tedy v době uzavření smlouvy, činila 9,52% ročně. Soud přihlédl k tomu, že se jednalo o tzv. rychlou půjčku, kdy žalovaný dostal vyplaceny peníze, bez nutnosti zajištění či účelové vázanosti úvěru. U nebankovních institucí je proto soud ochoten akceptovat úroky či celkové náklady úvěru ve výši 20% ročně. Smluvní strany si mezi sebou v posuzované věci sice sjednaly úrok ve výši 40%, nicméně výše poplatku po přepočtu ve vztahu k jistině a době splatnosti vypovídá o úroku 1 310% ročně, což je sazba mnohonásobně převyšující soudem akceptovatelnou výši. Soudu je nicméně jasné, že úvěr byl poskytnut pouze na dobu jednoho měsíce, nicméně i tak představuje poplatek za poskytnutí úvěru 109% půjčené částky, a to za pouhých 25 dnů. Taková výše zjevně odporuje dobrým mravům. Soud tedy připouští výši úroků pouze co do 20% ročně, ve výši nad 20% ročně považuje ujednání o úroku za neplatné a v rozporu s dobrými mravy. Stanovenou výši úroků vycházející v konečném důsledku na 1 31