10 C 147/2023-53 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky. V žalobě uváděla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 23. 1. 2019. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 51 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze Smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 55 584,59 Kč. Žalobkyně oznámila zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 22. 10. 2019. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně s žalovaným se v čl. 6 Smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách č.j. 9 C 170/2020-54, ze dne 12. 1. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 27 Co 111/2021-96, ze dne 23. 6. 2021. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 9 978,08 Kč. Částka ve výši 9 978,08 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 55 584,59 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 27. 7. 2020. Předmětným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách bylo žalobě žalobkyně, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou Nové jistiny úvěru trvalo i po datu 27. 7. 2020. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné Nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 21. 4. 2023, ve které vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 35 044,90 Kč od 28. 7. 2020 do 21. 4. 2023. V souladu s limity dle čl. 6 Smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 14 523,92 Kč. Žalovaný však ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu ničeho neuhradil, a tak žalobkyni nezbylo nic jiného než podat tento návrh na vydání platebního rozkazu, ve které se domáhá uhrazení shora uvedené částky 14 523,92 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, žalobkyni již zaplatil dost peněz. 3. Žalovaný se k jednání ve věci nedostavil, svoji nepřítomnost omluvil [anonymizováno] důvody, odročení nežádal. Soud proto věc projednal bez přítomnosti žalovaného u jednání s odkazem na ustanovení § 101 odst. 2 a 3 o.s.ř. Žalující strana se k jednání dostavila. 4. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2021, č.j. 9C 170/2020 – 54 vzal soud za prokázané, že soud ve věci žalobkyně proti žalovanému (jde o stejné účastníky jako v tomto řízení), bylo žalovanému uloženo 46 420,98 Kč s úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 36 453,33 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019, úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 35 653,33 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020, úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 34 653,33 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 10. 2019 dosáhne částky 200 664 Kč, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 242,90 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 442,90 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 442,90 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba byla v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 26 247,02 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. rozsudku, zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 8. 2021. 5. Soud v uvedeném řízení měl za prokázané, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 24. 1. 2019, a to ve smyslu § 2395 o. z., respektive příslušných ustanovení ZSÚ. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný v řízení nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že nesplácel řádně a včas dohodnuté splátky úvěru. Z žaloby i karty klienta předložené žalobkyní vyplývá, že žalovaný do zesplatnění úvěru uhradil na svůj dluh 17 222 Kč, po zesplatnění 1 800 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal, že by na svůj dluh žalobkyni uhradil více, vycházel soud, pokud jde o výši jeho úhrad, z těchto částek. Ve smlouvě byla sjednána efektivní zápůjční úroková sazba ve výši 83,83 % ročně. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že reálně činil smluvní úrok při poskytnuté jistině 51 000 Kč, sjednané době trvání úvěru 60 měsíců a celkové splatné částce 167 220 Kč nikoliv uvedených 83,83 % ročně, nýbrž pouze 62,46 % ročně (nominální úroková sazba uvedená v žalobě). To však nic nemění na tom, že i takovou výši úrokové sazby soud vyhodnotil jako zjevně rozpornou s dobrými mravy. 6. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, soud v uvedené věci zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v lednu 2019, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 9,81 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož reálná výše činila 62,46 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více než trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám. 7. Soud v uvedené věci rovněž nepominul, že žalovaný získal předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádal, a to bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. Znamenalo to pro něj nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musel žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měl žalovaný skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalovanému de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalovaného při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaný přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měl žalovaný jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastníků byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovanéh