Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách dne 26. 5. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení 17 211,81 Kč s příslušenstvím. V žalobě uváděla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 1. 2. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a lustrovala jej v registrech dlužníků CEE, ISIR, CRKI a EUCB. Žalovaný měl úvěr splatit nejpozději do 20. 7. 2024 spolu s úrokem ve výši 6 211,81 Kč. Žalovaný na svůj dluh nic nezaplatil. Na základě smlouvy ze dne 2. 10. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalobkyně dále požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky od 21. 7. 2024 do zaplacení.2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 10. 6. 2026, č. j. 3 C 120/2026-8, aby do 10 dnů od doručení sdělila, jakým konkrétním způsobem před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného a na základě jakých konkrétních skutečností, zejména jak ověřovala výši pravidelných příjmů a výši výdajů žalovaného, jeho platební morálku. Současně soud žalobkyni vyzval, aby předložila k těmto tvrzením důkazy (například výpisy z účtu žalovaného, pracovní smlouvu, výplatní pásky, výsledky lustrace v registrech dlužníků). Žalobkyně byla také poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že nebudou-li žalobní tvrzení řádně doplněna a soudu nebudou předloženy důkazy k prokázání popsaných rozhodných skutečností, vystavuje se riziku přinejmenším částečného neúspěchu ve věci. Výzva byla žalobkyni doručena dne 16. 6. 2026.3. Žalobkyně k výzvě soudu do doby vyhlášení rozsudku ničeho nesdělila.4. Žalovaný se k žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).6. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:7. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . informovala žalovaného o vlastnostech, nákladech a právních aspektech úvěru.8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, bylo prokázáno, že dne 31. 1. 2024 se právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Úroková sazba činila 12 % ročně, poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru činil 6 211,81 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v šesti měsíčních splátkách po 2 927 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na den 20. 7. 2024.9. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč dne 31. 1. 2024. Majitel účtu byl ověřen korunovou platbou. Ze sdělení , právnická osoba, . pak dále také vyplývá, že uvedený bankovní účet je účtem žalovaného.10. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023, dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025, dodatku č. 6 a seznamu postoupených pohledávek vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni.11. Z oznámení ze dne 16. 10. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o postoupení žalované pohledávky žalobkyni.12. Z výzvy ze dne 16. 10. 2025 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného prostřednictvím své právní zástupkyně k zaplacení žalované pohledávky s upozorněním, že v případě nezaplacení do tří dnů bude dlužná částka vymáhána soudní cestou. Výzva byla žalovanému odeslána dne 20. 10. 2025, jak vyplývá z potvrzení podání.13. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 31. 1. 2024 úvěrová smlouva, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 11 000 Kč. Poskytnutý úvěr spolu se s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 322,81 Kč se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami. Úvěr měl být splacen nejpozději do 20. 7. 2024. Žalovaný na svůj dluh nic nezaplatil. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy ze dne 2. 10. 2025 postoupena žalobkyni. Žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení žalované částky, avšak neúspěšně.14. Po právní stránce se jedná o spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.21. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.22. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč na základě úvěrové smlouvy ze dne 31. 1. 2024. Soud však má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně a na základě dostatečných objektivních zdrojů přezkoumat schopnost žalovaného řádně a včas splácet předmětný úvěr podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice na výzvu soudu sdělila, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posuzovala s tím, že vycházela z lustrace žalovaného v registrech dlužníků. Nicméně k tomuto tvrzení nepředložila žádné důkazy. Proto soudu nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně tvrzeným způsobem faktické poměry žalovaného, jeho případné další závazky a platební morálku neověřovala, a tedy relevantním způsobem úvěruschopnost žalovaného neposuzovala. V této souvislosti je také nutné poznamenat, že informace získané pouze od spotřebitele nejsou pro účely naplnění povinnosti řádně přezkoumat jeho úvěruschopnost dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).23. Na základě shora uvedeného je tedy třeba uzavřít, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nedostála své povinnosti řádně a s odbornou péčí přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. Soud proto považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti v souladu s citovaným ustanovením, tedy i bez návrhu žalovaného.24. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy lze žalobkyni přiznat pouze právo na zaplacení poskytnutých peněžních prostředků, které jí žalovaný dosud nevrátil, a to z titulu práva na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč a žalovaný dosud nic nevrátil. Soud proto žalovanému uložil ve výroku I. tohoto rozsudku vrátit žalobkyni 11 000 Kč ve smyslu § 2993 o. z.25. Ve zbývající části ohledně 6 211,81 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení s ohledem na shora citované závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.26. Žalobkyně zaplatila za podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 800 Kč dle položky 2 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že soud elektronický platební rozkaz nevydával, postupoval podle položky 2 bodu 2. Sazebníku a žalobkyni doměřil soudní poplatek do výše dle položky 1 bod 1. písm. a) Sazebníku z žalované částky 17 211,81 Kč, tedy do výše 1 000 Kč. Soud proto žalobkyni uložil ve výroku III. povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách nedoplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.27. Ve sporu byla částečně úspěšná žalobkyně a má dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu nákladů, které účelně vynaložila. Žalobkyně měla úspěch ohledně 11 000 Kč, pro které bylo žalobě vyhověno, a pro 6 211,81 Kč byla žaloba zamítnuta. Odečteme-li úspěch od neúspěchu (64 % - 36 %), má žalobkyně právo na zaplacení 28 % účelně vynaložených nákladů.28. Žalobkyně požadovala náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále odměnu za 3 úkony právní služby po 1 820 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč. Okresní soud však nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na postup podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V projednávané věci je třeba vycházet z § 14b advokátního tarifu, neboť jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, přestože lze připustit, že v jednotlivostech se skutková i právní argumentace obsažená v podávaných žalobách může lišit, a předmětem řízení je současně částka nepřevyšující 50 000 Kč. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je nutno vycházet z § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, které stanoví výši sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč částkou 400 Kč a z odst. 6 písm. a) citovaného ustanovení vyhlášky, který určuje paušální částku jako náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odst. 1 a 2.29. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč, doměřovaným soudním poplatkem ve výši 200 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 1 500 Kč (odměna podle § 14b odst. 1 bodu 2. advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 1 200 Kč za tři úkony právní služby po 400 Kč /převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé/ a tři paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) této vyhlášky). Celková výše nákladů řízení žalobkyně činí 2 500 Kč. Z takto vypočtené výše nákladů řízení žalobkyni přísluší 28 %, tj. částka 700 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit příslušnou část nákladů tohoto řízení žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).30. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.