13 C 17/2026-29 – Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 4. 2. 2026 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 580 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené účastníky řízení dne 24. 4. 2024. Na jejím základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše sjednaného limitu až 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání. Jistinu úvěru společně se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně přirostlým za uplynulé období žalovaný nesplácel a dostal se tak do prodlení. Proto žalobkyně úvěr zesplatnila k 24. 9. 2024. Do podání žaloby žalovaný nezaplatil ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil, soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to úvěrové smlouvy č. , hodnota, , sdělení o zesplatnění úvěru ze dne 24. 9. 2026, předžalobní výzvy ze dne 19. 10. 2025 a sdělení , právnická osoba, . ze dne 12. 3. 2026 a 28. 4. 2026 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 4. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s možností opakovaného čerpání a úvěrovým limitem 20 000 Kč. Žalovaný načerpal celkem finanční prostředky 30 000 Kč a zavázal se ve smlouvě žalobkyní poskytnutou částku vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně. Úrok měl žalovaný splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 24. dni v měsíci ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, jistinu měl žalovaný splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Žalovaný však splátky ničeho nehradil, proto žalobkyně úvěr zesplatnila k 24. 9. 2024, o čemž byl žalovaný informován sdělením z téhož dne. Požadovaná částka sestává ze žalovaným načerpané jistiny úvěru v celkové výši 30 000 Kč, smluvního úroku přirostlého za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 12 000 Kč a smluvní pokuty vyčíslené dle bodu 4. 2. písm. c) smlouvy v kapitalizované výši 11 580 Kč za období od 28. 9. 2024 do 19. 10. 2025. Dlužné částky žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 19. 10. 2025.4. Právně byla věc hodnocena dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.7. Podle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.13. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci se dle předložené smlouvy o úvěru ze dne , Anonymizováno, žalovaný zavázal žalobkyni za poskytnutí finančních prostředků platit smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně, tedy 480 % ročně. RPSN činila 5 517,16 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále rozvíjela a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízenínalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“14. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v souvislosti s poskytnutím úvěru platit žalobkyni smluvní úrok ve výši 480 % ročně z jistiny poskytnutého úvěru v pravidelných měsíčních splátkách. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro o