Okresní soud v Tachově 5 C 40/2026-43 – Náklady řízení

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vůči žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 18 180 Kč s přísl. a nahradit mu náklady řízení. Svou žalobu odůvodnil tím, že dne 7. 11. 2023 uzavřel žalovaný se žalobcem smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 1 000 Kč, a následně byly dne 22. 11. 2023 uzavřeny dodatky, jimiž měla být zápůjčka postupně navýšena o 1 500 Kč, 2 000 Kč a 5 500 Kč, tedy celkem na částku 10 000 Kč. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný se zavázal uhradit poplatek v celkové výši 3 250 Kč, že celková částka 13 250 Kč byla splatná dne 7. 12. 2023, že žalovaný uhradil pouze částku 1 800 Kč a že mu v důsledku prodlení vznikla povinnost zaplatit také smluvní pokutu a náklady upomínek.2. Žalobce byl soudem vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podáním ze dne 13. 4. 2026 žalobce soudu sdělil, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, přičemž sám uvedl, že tato skutečnost zřejmě povede k závěru o neplatnosti smlouvy podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Současně navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost vrátit žalobci vše, co podle smlouvy obdržel, jako bezdůvodné obohacení, a dále uhradit zákonný úrok z prodlení a náklady řízení.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 7. 11. 2023 vzal soud za zjištěné, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako klient uzavřeli smlouvu, v níž bylo sjednáno poskytnutí bezúčelové bezhotovostní zápůjčky ve výši 1 000 Kč na účet žalovaného, splatné nejpozději dne 7. 12. 2023. Současně byl sjednán poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 325 Kč, zápůjční úroková sazba 0 %, RPSN při splacení do 30 dnů ve výši 2969 % a celková částka splatná klientem ve výši 1 325 Kč. Z téže smlouvy soud dále zjistil, že pro případ prodlení žalovaného se splacením zápůjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, zákonný úrok z prodlení a dále náklady upomínek a dalších úkonů podle sazebníku, mimo jiné písemná výzva k úhradě ve výši 500 Kč za výzvu, e-mailová upomínka ve výši 100 Kč, telefonická upomínka ve výši 50 Kč a SMS upomínka ve výši 30 Kč. Smlouva rovněž obsahovala ujednání, podle něhož okamžikem prodlení klienta se splacením zápůjčky přirůstají doposud vyúčtované poplatky k jistině a stávají se její součástí. Z dodatků ke smlouvě soud zjistil, že dne 22. 11. 2023 došlo k postupnému navýšení zápůjčky. Prvním dodatkem byla zápůjčka navýšena o 1 500 Kč na celkovou výši 2 500 Kč a celkový poplatek byl navýšen na 700 Kč; druhým dodatkem byla zápůjčka navýšena o 2 000 Kč na celkovou výši 4 500 Kč a celkový poplatek byl navýšen na 1 200 Kč; třetím dodatkem byla zápůjčka navýšena o 5 500 Kč na celkovou výši 10 000 Kč a celkový poplatek byl navýšen na 2 575 Kč. V dodatcích je uvedeno, že příslušné částky byly splatné dne 7. 12. 2023. Dále vzal soud za zjištěné, že předmětné částky byly žalobcem žalovanému vyplaceny, a to částka 1 000 Kč dne 7. 11. 2023 a částka 1 500 Kč, 2 000 Kč a 5 500 Kč dne 22. 11. 2023, a to na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , což soud ověřil ze zprávy ČS a.s. ze dne 25. 5. 2026. Žalovaný na svůj dluh uhradil do dne podání žaloby celkem částku 1 800 Kč. Dále vzal soud za zjištěné, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě předmětného dluhu, a to výzvami ze dne 14. 12. 2023, 21. 12. 2023, 28. 12. 2023, 6. 1. 2024 a 21. 1. 2024, z tohoto titulu požadoval náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 14. 8. 2024 žalobce žalovaného vyzval ke splnění povinnosti, nicméně bezvýsledně.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před změnou závazku spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku, závazcích a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Na základě shora zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je smlouvou o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce poskytoval peněžní prostředky v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba mimo rámec podnikání. Na posouzení věci se proto použije zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ve vztahu k uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně splnění své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobce pouze obecně tvrdil, že si od žalovaného vyžádal informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech, že tyto informace ověřil na základě dokumentů či nahlédnutím do relevantních databází a že je vyhodnotil a zaevidoval do zákaznické karty. Tato tvrzení však zůstala zcela obecná a nebyla konkretizována údaji, z nichž by bylo možné přezkoumat, zda žalobce skutečně porovnal příjmy a výdaje žalovaného, zjistil jeho závazky, dosavadní platební morálku a celkovou ekonomickou situaci. Po výzvě soudu žalobce výslovně uvedl, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Tím zůstalo neprokázáno, že by žalobce před poskytnutím úvěru, a zejména před jeho opakovaným navýšením v tentýž den až na částku 10 000 Kč, provedl individuální a přezkoumatelné posouzení úvěruschopnosti žalovaného odpovídající požadavkům § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Soud proto podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přihlédl i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Následkem této neplatnosti žalobci nevzniklo právo na sjednané poplatky za poskytnutí či navýšení úvěru, na smluvní pokutu ani na smluvně sjednané náklady upomínek. Právním důvodem, pro který bylo možno lze žalobci přiznat plnění, byla pouze povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení v rozsahu skutečně poskytnutých peněžních prostředků.10. Z provedených skutkových zjištění vzal soud v tomto směru za prokázané, že žalobce žalovanému poskytl celkem částku 10 000 Kč. Žalobce sám v návrhu uvedl, že žalovanému postupně poskytl částky 1 000 Kč, 1 500 Kč, 2 000 Kč a 5 500 Kč. Tato tvrzení odpovídají smlouvě a dodatkovým smlouvám o navýšení úvěru. Současně žalobce tvrdil, což nebylo žalovaným rozporováno, že žalovaný uhradil na dluh celkem částku 1 800 Kč. Proto soud žalobě vyhověl co do částky 8 200 Kč jakožto částky reálně poskytnuté žalovanému, kterou je žalovaný povinen vydat žalobci jako bezdůvodné obohacení. Žalobce se domáhal rovněž zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že smlouva je neplatná a že nárok žalobce je posuzován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nelze prodlení žalovaného odvozovat od smluvní splatnosti sjednané na 7. 12. 2023. Prodlení nastává až poté, co byl žalovaný vyzván k vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu a dostal se do prodlení s jeho vydáním. Ze spisu vyplývá, že žalobce tvrdil zaslání předžalobní výzvy dne 14. 8. 2024. Soud proto přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 8 200 Kč až od 19. 8. 2024, tj. ode dne možného doručení uvedené předžalobní výzvy žalovanému. Výše úroku z prodlení se řídí § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož odpovídá ročně repo sazbě stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Žalobci nebylo možné přiznat poplatek za poskytnutí a navýšení úvěru, neboť ten vyplýval z neplatné smlouvy. Nebylo možné přiznat ani smluvní pokutu ve výši 4 930 Kč, neboť smluvní pokuta je rovněž závislá na platném smluvním ujednání. Stejně tak nebylo možné přiznat náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, které žalobce odvozoval ze smluvního sazebníku upomínek. Tato ujednání nemohou obstát samostatně mimo neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se domáhal zaplacení částky 18 180 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšný byl co do částky 8 200 Kč. Po odečtení jeho úspěchu od neúspěchu ve věci soud dospal k závěru, že je na místě žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů nepřiznat.