20 C 250/2020-41 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] s jistinou [částka], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], která nebyla do [datum] vrácena spolu s poplatkem [částka]. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým postupem souhlasil předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, k návrhu se nevyjádřila, přestože jej na adrese svého trvalého bydliště převzala dne [datum] do vlastních rukou. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 22 a formulářem č. l. 14 žalobkyně prokázala, že vyhotovila znění smlouvy, obsahující osobní údaje žalované a tato ji měla prostředky elektronické komunikace na dálku podepsat SMS kódem. Smlouva stanoví, že úroková sazba činí 40 % p. a. (té se však žalobkyně v tomto řízení nedomáhá) a poplatek činí [částka] po slevě, resp. [částka] před slevou. Poskytnutí úvěrové jistiny [částka] dne [datum] na účet č. [bankovní účet] bylo prokázáno výpisem transakce č. l. 21. Již samotným oznámením o postoupení pohledávky č. l. 31 žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 33) vypracování kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalované dle smlouvy. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalobkyně prokázala sjednání úvěrové smlouvy mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku s charakterem spotřebitelského závazku. Soud shledal, že poplatek po slevě odpovídá (při splatnosti 29 dnů) sazbě 530 % ročně. Takové dílčí ujednání soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy, když obvyklý úrok, poskytovaný v místě a čase bankami se pohybuje (dle databáze [příjmení]) okolo 10 % ročně a dle ustálené judikatury nelze za přiměřené ujednání považovat takové úročení, které převyšuje trojnásobek takové sazby. Zde je zřejmé, že žalobkyně supluje svůj zisk právě a jen poplatkem, který násobně převyšuje (nevymáhaný) obchodní úrok, poplatek není odůvodněn poskytnutím žádného reálného plnění nad základní parametry závazku úvěru. Jelikož se však žalobkyně obchodního úroku nedomáhá, soud neměl důvod úrok (s odkazem na § 1802 občanského zákoníku) přiznávat ani v přípustné, nižší sazbě. Pokud se týká poplatku před slevou, rozdíl mezi těmito poplatky, tedy [částka], soud dle skutečného obsahu ujednání považuje za smluvní pokutu, neboť je vázán na nedodržení smlouvy (viz čl. XV smlouvy). Ve smyslu omezení v § 122 odst. 1 až 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak převyšuje nejvyšší přípustnou míru takové smluvní pokuty (tedy [částka] coby polovinu jistiny závazku) a jedná se tedy rovněž o absolutně neplatné ujednání. Dalším (samostatným) důvodem absolutní neplatnosti tohoto ujednání je jeho formulace, když uplatnění částky podmiňuje (vedle jiných podmínek) uvážením věřitele, což je dle § 1814 písm. g) občanského zákoníku zakázaným ujednáním ve vztahu ke spotřebiteli. V rozsahu jistiny a úroku z prodlení z jistiny mohl soud vyhovět, když počátek prodlení odpovídá původnímu žalobnímu návrhu žalobkyně, sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění odpovídá § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť trvá nouzový stav, a proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Ve zbytku pak soud výrokem II žalobu pro nedůvodnost zamítnul. 6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení prakticky shodným dílem (pod 10 %) úspěšná i neúspěšná, soud tedy s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.