20 C 282/2020-30 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] s úrokem z prodlení jak ve výrocích I a II shora s tím, že dne [datum] sjednala s žalovanou úvěrovou smlouvu s jistinou [částka] a poplatkem [částka], které měly být spláceny týdně, uhrazeno však bylo pouze [částka] a úvěr byl předčasně zesplatněn dnem [datum]. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, návrh převzala do vlastních rukou na adrese svého trvalého bydliště dne [datum], nevyjádřila se však k němu. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 10 žalobkyně prokázala sjednání úvěrové smlouvy s jistinou [částka] dne [datum], splatných s celkovým poplatkem [částka] týdně po [částka]. Dle karty klienta na č. l. 12 žalovaná deklarovala svůj příjem [částka] na mateřské dovolené měsíčně, jiný příjem domácnosti [částka] měsíčně, výdaje domácnosti [částka], z toho bankovní závazky, srážky, výživné a exekuce žádné a nebankovní závazky [částka]. Ze splátkového kalendáře vyplývá, že nultá splátka činí [částka], dále bylo uhrazeno toliko [částka]. Žalobkyně doložila dopisem (č. l. 14) vypracování předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., nikoliv však zaslané do dispoziční sféry žalované, neboť nepoužila sjednanou kontaktní adresu ([ulice a číslo] v [obec]), ale adresu trvalého bydliště. Z přehledu řízení žalované u zdejšího soudu vyplývá, že proti této byly vedeny exekuce pod sp. zn. 62 EXE 2045/2018, 45 EXE 3571/2017 a 46 EXE 1125/2017 (a další 4 z roku 2020). Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] dne [datum] (č. l. 26) soudu sdělil, že exekuce sp. zn. 62 EXE 2045/2018 (139 EX 06947/18) byla do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) zapsána [datum] a trvá. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] dne [datum] (č. l. 28) soudu sdělil, že exekuce sp. zn. 45 EXE 3571/2017 (074 EX 12009/17) byla do [příjmení] zapsána [datum] a trvá. Vyjádření ke třetí exekuci soud ke dni vyhlášení rozsudku neobdržel, není to však nezbytné pro výsledek řízení. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku., z něhož žalobkyně poskytnutím úvěrové jistiny plnila, žalovaná však nesplacením sjednaného plnění nikoliv. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudní dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum]. 5. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí a prokazuje, jakým způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. S ohledem na zjištění soudu však přesto svým povinnostem nedostála, neboť se spokojila s údaji, uvedenými žalovanou, které zjevně nemohly být úplné a správné. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu měl být především učiněn dotaz do [příjmení]. Ostatně žalobkyně účtuje poplatek za sjednání smlouvy, náklady takového (zpoplatněného) dotazu by tedy bylo možno hradit samotnými dlužníky. Zejména v projednávaném případě spotřebitelského„ úvěru s neobvyklou (týdenní) splatností by právní předchůdkyně žalobkyně měla standardně přistupovat k dalším způsobům ověření bonity žalované. Týdenní splatnost kontrastuje s obvyklou měsíční splatností (legitimních) příjmů osob. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. 6. Z těchto důvodů soud považuje dotaz do [příjmení] za naprosté minimum úsilí, mimo ojedinělé případy, kdy se ověření zdá nadbytečné (což však zjevně není projednávaný případ). Žalobkyni ani nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalované u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup (výkony rozhodnutí, další nalézací řízení pro platební povinnosti). Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaná v době sjednávání závazku již nejméně dvěma exekucím prokazatelně čelila (u třetí exekuce z roku 2017 lze mít bez dalšího prověřování pochybnosti, zda již byla zapsána v [příjmení]). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit a zápůjčku neposkytnout. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když exekuci zpravidla předchází prodlení se splácením a zápisy v jiných databázích dlužníků jak výše zmíněny. 7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě inkasování takto vysoké odměny za poskytnutí zápůjčky (vedle samotného obchodního úroku, který věřitel rovněž ujednal) však