27 C 171/2021-43 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 20. 4. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 60 929,75 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje součet dluhů žalovaného vzniklých v důsledku neplnění povinností vyplývajících mu ze smluv o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] uzavřené dne 17. 1. 2018 a [číslo] uzavřené dne 16. 4. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastníci řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně umožnila žalovanému na základě úvěrových smluv [číslo] uzavřené dne 17. 1. 2018 a [číslo] uzavřené dne 16. 4. 2019 opakovaně čerpat peněžní prostředky z poskytnutých úvěrových rámců a žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky vracet a platit úroky v pravidelných měsíčních splátkách. Před uzavřením smluv žalovaný sdělil žalobkyni údaje o své osobě, o svém zaměstnavateli a příjmu svém a příjmu ostatních členů domácnosti. Žalovaný nesplácel vyčerpané peněžní prostředky řádně, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění poskytnutých prostředků. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. A proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 9. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však aktivně vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014). 10. V projednávaném případě žalobkyně sama v žalobě tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím každého z úvěrů řádně prověřovala a předložila soudu listiny (smlouvy), z nichž vyplynulo, že žalovaný sdělil žalobkyni údaje o svém zaměstnavateli a příjmu svém a„ ostatních členů domácnosti“ a prohlásil, že poskytnuté údaje jsou pravdivé. Postup, kdy by se žalobkyně spolehla pouze na kusé údaje sdělené jí žalovaným, je v rozporu s nosnými důvody již uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Nevyššího soudu a konečně také nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4129/18. Již pouze na okraj soud dodává, že prověřování bonity žalovaného, které žalobkyně činí„ ve svém vlastním zájmu“, nelze zaměňovat za prověřování úvěruschopnosti žalovaného, které měla řádně provést z důvodu ochrany žalovaného jako spotřebitele a společnosti jako celku (viz argumentace uvedená výše). 11. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání jejího tvrzení, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. 12. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. 13. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně částek 20 480,09 Kč a 37 789,66 Kč a požadovaných úroků z prodlení z nich ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku), když uvedené částky představují nevrácené části žalovanému bez právního důvodu poskytnutých peněz. 14. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 59 336,58 Kč (součet nevrácených částek 20 480,09 Kč a 37 789,66 Kč a kapitalizovaných částí úroků z prodlení do 19. 4. 2021 v celkové výši 1 066,83 Kč) s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 58 269,75 Kč od 20. 4. 2021 do zaplacení. 15. Zbývající nároky však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta. 16. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 58 269,75 Kč (součet částek 20 480,09 Kč a 37 789,66 Kč) a úroku z prodlení z této částky (ke dni rozhodnutí 3 095,10 Kč), naopak žalovaný byl úspěšný ohledně 660 Kč (nákladů na vymáhání), 2 000 Kč (smluvních pokut), 9 491,66 Kč (kapitalizovaných úroků z úvěrů ke dni rozhodnutí soudu) a 50,42 Kč (úroků z prodlení z nákladů na vymáhání a ze smluvní pokuty ke dni rozhodnutí soudu). Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně z 83,4 % a žalovaný přibližně z 16,6 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 66,8 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žal