27 C 245/2021-68 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 36 822,20 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje součet dluhů, které vznikly žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 19. 11. 2017 a Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 2. 2. 2018 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]), když žalovaná řádně nesplácela poskytnuté zápůjčky. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolané účastnice řízení nedostavily. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovanou byla dne 19. 11. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, v níž se [právnická osoba] zavázala zapůjčit žalované v hotovosti 15 000 Kč a žalovaná se zavázala [právnická osoba] vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednané navýšení ve výši 13 125 Kč v 59 pravidelných týdenních splátkách po 469 Kč a poslední týdenní splátce ve výši 454 Kč s tím, že první splátka je splatná do sedmi dnů od data uzavření smlouvy. Žalovaná splatila pouze část jistiny zápůjčky ve výši 5 689,63 Kč a část navýšení ve výši 4 648,37 Kč, a měla tedy dlužit [právnická osoba] na jistině zápůjčky 9 310,37 Kč a část navýšení 8 476,63 Kč, celkem 17 787 Kč. [právnická osoba] a žalovanou byla dne 2. 2. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce, v níž se [právnická osoba] zavázala zapůjčit žalované v hotovosti 12 000 Kč a žalovaná se zavázala [právnická osoba] vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednané navýšení ve výši 10 600 Kč v 59 pravidelných týdenních splátkách po 377 Kč a poslední týdenní splátce ve výši 357 Kč s tím, že první splátka je splatná do sedmi dnů od data uzavření smlouvy. Žalovaná splatila pouze část jistiny zápůjčky ve výši 1 492,37 Kč a část navýšení ve výši 2 072,43 Kč, a měla tedy dlužit [právnická osoba] na jistině zápůjčky 10 507,63 Kč a část navýšení 8 527,57 Kč, celkem 19 035,20 Kč. V případě obou zápůjček žalovaná potvrdila, že při podpisu smluv převzala zápůjčky v hotovosti. Uvedené pohledávky [právnická osoba] za žalovanou byly i s příslušenstvím postoupeny žalobkyni. 5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014). 11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila (i když pouze zcela obecně), že právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Proto soud při nařízení jednání vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím obou zápůjček, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale žádné konkrétní údaje týkající se projednávané věci neuvedla, pouze zopakovala nikoli individualizovaná tvrzení a předložila soudu dvě Zákaznické karty, která by dle jejího tvrzení měly zjištěné údaje obsahovat. Tyto listiny však obsahují vzájemně i vnitřně rozporné či zcela nereálné informace týkající příjmů i výdajů žalované, které zjevně neumožňují řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. 12. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím obou zápůjček tak, že budou uvedeny zcela konkrétní údaje o úkonech provedených právní předchůdkyní žalobkyně ke zkoumání nejen příjmů žalované, ale i jejích výdajů a takto precizovaná tvrzení pak budou doložena konkrétními důkazy, neboť dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované před poskytnutím obou zápůjček. Žalobkyně, jež se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačená poučení podle § 118a o. s. ř. 13