27 C 83/2022-44 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 22. 12. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 19 751,54 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh žalované vzniklý v důsledku neplnění povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o hotovostním úvěru [číslo] uzavřené dne 9. 3. 2021. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolané účastnice řízení nedostavily. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované na základě Smlouvy o hotovostním úvěru [číslo] uzavřené dne 9. 3. 2021 peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vyčerpané prostředky vrátit a zaplatit úroky a pojistné v pravidelných měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy žalovaná sdělila žalobkyni údaje o své osobě, svém zaměstnavateli, svém příjmu i svých výdajích. Žalovaná nesplácela vyčerpané peněžní prostředky řádně, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění poskytnutých prostředků. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však aktivně vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014). 11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě a jejím doplnění po nařízení jednání tvrdila, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla údaje o své osobě a zaměstnání včetně příjmů a výdajů a prohlásila, že uvedené údaje jsou úplné a pravdivé a žádné relevantní údaje nezamlčela. Žalobkyně doplnila informaci o negativním výsledku dotazů do registrů SOLUS, BRKI a NRKI a uvedla údaje vyplněné žalovanou v žádosti o úvěr. Avšak tyto údaje jsou naprosto nedostatečné či zcela nereálné a zjevně neumožňují řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Nelze pominout rozpory v informacích poskytnutých žalovanou a zjištěními vyplývajícími z předložených listin. Žalobkyně tyto rozpory označuje jako výsledek„ verifikace“, soud je však toho názoru, že měly žalobkyni upozornit na účelově zkreslující přístup žalované k podání žádosti o úvěr. Žalovaná kromě tvrzeného příjmu z pracovního poměru (20 000 Kč měsíčně) uvedla další nijak nespecifikovaný (a tudíž neověřitelný) příjem ve výši 2 000 Kč měsíčně. Zcela iluzorní celkové měsíční výdaje žalované (včetně nákladů na bydlení!) by měly činit 3 500 Kč měsíčně. Takový údaj se naprosto vymyká běžné realitě, ale žalobkyně s ním pracuje jako s relevantním. Negativně (ve vztahu k poskytnutí úvěru) žalobkyně nevyhodnotila ani rozporné údaje o tom, že žalovaná„ žije s partnerem“ a zároveň (přestože je vyučená a zaměstnaná) bydlí u rodičů. Sama žalobkyně zjistila z výpisů z účtu žalované výrazně nižší příjem ze zaměstnání, než byl žalovanou tvrzen (o 3 500 Kč až 6 500 Kč), přesto žalované úvěr poskytla. Jde-li o výdaje žalované, pak z výpisů z účtu vyplývá, že platila nájemné ve výši 5 700 Kč měsíčně a zálohy na energie 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně, což znovu vůbec neodpovídá tvrzeným výdajům na bydlení a druhu bydlení! Dále lze z výpisů z účtu zjistit, že žalovaná má celou řadu dalších opakujících se výdajů. 12. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a 3 o. s. ř. o tom, že dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně, jež se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačené poučení podle § 118a o. s. ř. 13. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. 14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanskéh